Ten den jsem se klidně procházela u vody. Kolem bylo ticho, jen lehký vítr čeřil hladinu.

V ruce jsem držela telefon, bez jakéhokoliv cíle. Jen jsem si užívala odrazů, změn světla, klidu krajiny. Nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo stát.

Z čistého zvyku jsem začala natáčet. Chtěla jsem si uchovat tu poklidnou atmosféru. A najednou… něco se pohnulo pod vodou. 😯

Nejdřív jsem si myslela, že je to stín, hra světla, nebo možná ryba. Ale to, co se pohybovalo těsně pod hladinou, nepřipomínalo žádného tvora, kterého bych znala. Bylo to dlouhé, tmavé, hladké… a klouzalo to pomalu, téměř ladně, naprosto tiše. 😯

Ztuhla jsem na místě. Ruce se mi třásly. To, co jsem viděla, nebylo obyčejné.

To stvoření vypadalo živě, ale nebyl to delfín ani žádné jiné mořské zvíře, které znám. Mělo ploutve — ano, ale jejich tvar byl zvláštní, téměř neskutečný.

Viděla jsem ve vodě něco neuvěřitelného — a dodnes to nedokážu vysvětlit

Nemohla jsem odtrhnout oči. Pokračovala jsem v natáčení, okouzlená a zároveň znepokojená.

To stvoření se ještě jednou na vteřinu objevilo — a pak znovu zmizelo v hlubině, zanechávajíc po sobě dokonale klidnou vodu. Bez šplouchnutí, bez zvuku.

Jen zvláštní pocit, že jsem byla svědkem něčeho nevysvětlitelného.

Viděla jsem ve vodě něco neuvěřitelného — a dodnes to nedokážu vysvětlit

Od té doby se k té scéně často vracím v myšlenkách. Znovu a znovu si přehrávám video, doufajíc, že si všimnu nějaké stopy, nějakého detailu, který mi mohl uniknout. Byl to neznámý tvor?

Nebo jsem se prostě setkala s tajemstvím, které si moře pečlivě střeží?

Říká se, že více než 90 % oceánů zůstává neprozkoumáno. Možná jsem ten den nahlédla do jedné z těch záhadných hlubin. A ten obraz mi stále nedá spát.

Viděla jsem ve vodě něco neuvěřitelného — a dodnes to nedokážu vysvětlit