Uprostřed klidného městského parku stál veselý, barevný kolotoč. Děti se smíchem jezdily dokola, rodiče je natáčeli, ve vzduchu voněl popcorn a cukrová vata. Každý den — stovky lidí.

Nikdo nevěřil, že by se mohlo něco pokazit. Strojní zařízení vypadalo stabilně. Kabiny byly zkontrolované. A nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo stát jednou sobotou.

Začalo to jako vždy.
Bylo slunečno. Ve frontě stála i jedenáctiletá Lydie, holčička se dvěma copánky a očima plnými nadšení. Prosila svého otce:

„Tati, chci nahoru, co nejvýš! Odtamtud je vidět celé město!“

Pokladní se usmála, posadila Lydii do kabiny číslo 6, připoutala ji — a kolotoč se rozjel. Kabiny se zvedaly, hudba hrála, všechno vypadalo normálně.

Až do chvíle… kdy se ozval výkřik.

Strach ve vzduchu
Výkřik byl vysoký, pronikavý — a přicházel z výšky. Lidé vzhlédli. Někdo zakřičel:
„Podívejte se na tu kabinu!“

Lydiina kabina byla nakloněná. Levý držák vypadal, jako by povolil. Kabina visela v úhlu, ale kolotoč se dál otáčel.

Lydiin otec běžel k obsluze. Ten stiskl nouzové tlačítko.
Nic se nestalo. Celý panel byl zamrzlý. Žádný systém nereagoval.

Lydie, sama v kabině, se držela madel. Očití svědci říkají:

„Přestala křičet. Vypadalo to, že s někým mluví — šeptala něco.“

Kabina… se zastavila
V okamžiku, kdy si všichni mysleli, že kabina spadne,
kdy srdce zamrzla strachem,
se stalo něco, co nikdo nedokázal pochopit.

Kabina se zastavila. Ve vzduchu.
Nepohnula se. Nehoupala se. Visela — jako by ji drželo něco neviditelného.

Trvalo to 6 až 7 sekund.
Dost času na to, aby technik doběhl k zadnímu panelu a ručně vypnul napájení.
Dost času na to, aby hasiči (již přivolaní návštěvníkem) postavili žebřík.
A dost — aby Lydii sundali dolů.

Byla naživu. A řekla něco, co všechny šokovalo
Bez zranění. Jen bledá a tichá. Když ji otec objal, zašeptala:

„Nedržely mě pásy. Držel mě někdo… rukama. Řekl mi, ať se nebojím.“

Kontrola? Bez chyb
O dva dny později dorazila nezávislá komise.
Mechanicky? V pořádku.
Kabina? Neponičená.
Šrouby, kabely, elektřina — žádný problém.
Ale jedna věc všechny zmátla:

Systém zaznamenal příkaz k nouzovému zastavení — od „operátora 2“.

Ale v ten den žádný druhý operátor neexistoval. Žádný záznam, žádné jméno, žádný přístup. Příkaz je v systému — ale bez zdroje.

Od toho dne…
Kabina číslo 6 se už nepoužívá.
Ale lidé přicházejí. Zanechávají svíčky. Květiny. Dětské kresby.
Na kabině někdo fixem napsal:

„Nespadla — protože to někdo nedovolil.“

Lydie se teď usmívá. Říká, že se už nebojí výšek.

„Kdybych se někdy znovu svezla… budu vědět, že i když se všechno pokazí, něco — nebo někdo — tě podrží.“