Ovčáka jsme si všimli v městském parku před několika týdny. Každý den se objevoval přibližně ve stejnou dobu – zanedbaný, ale s chytrýma a vnímavýma očima. V tlamě nesl starý papírový sáček a když přišel k lidem, doslova je prosil pohledem. Mnozí ho litovali a dávali mu do tašky chleba, párky nebo housky.

Ale zvláštní bylo, že pes sám nikdy nic nejedl. Jakmile dostal jídlo, hned odešel někam hlouběji do parku, mizel mezi stromy.

Nejdřív jsme tomu nevěnovali pozornost, ale pak nás to začalo zajímat. Kam to všechno jídlo nosí? Proč sám nejí, když je očividně hladový? Nakonec zvědavost zvítězila a rozhodli jsme se ho sledovat.

Pes klikatil cestičkami parku a pak zamířil ke starému, dávno opuštěnému domu na jeho okraji. Skrze shnilá okna a propadlou střechu jsme zahlédli, že uvnitř někdo je.

Pes tam vešel s taškou a my jsme uslyšeli tichý mužský hlas.

Když jsme nahlédli dovnitř, uviděli jsme vyhublého muže s vyčerpaným obličejem. Jeho noha byla neuměle ovázaná hadry a jen stěží se pohyboval.

Ovčák k němu přišel a opatrně vysypal celé jídlo z tašky před jeho ruce. Muž se na něj díval, jako by viděl svého jediného přítele na světě.

Muž nám vyprávěl, že před několika týdny v noci byl svědkem útoku smečky toulavých psů na tohoto ovčáka. Nebál se zasáhnout a psy odehnal, ale jeden z nich ho stihl vážně pokousat do nohy. Od té doby nemohl pořádně chodit a neměl kde bydlet – skončil tedy v opuštěném domě.

Ovčák jako by pochopil, že si muž nemůže sám sehnat jídlo. Od toho dne každý den chodil k lidem s taškou a nosil mu všechno, co dostal. Sám přitom nesnědl ani drobek – všechno obětoval svému zachránci.

Všem nám puklo srdce. Pomohli jsme muži dostat se z opuštěného domu, zavolali jsme lékaře, ošetřili jeho ránu a našli mu dočasné bydlení.

A ovčákovi jsme koupili velký pytel krmiva, dali mu vodu a jídlo. Konečně se najedl – poprvé po mnoha dnech.

Ale celou dobu, co jsme byli poblíž, se od muže ani na krok nevzdál.