Vracíval jsem se domů po známé silnici. Obvykle je tu klid: skoro žádná auta, jen les kolem a čerstvý vzduch. Byl to úplně obyčejný den, nic nenasvědčovalo tomu, že se stane něco neobvyklého.

Ale najednou mě zaujalo něco černého, co sedělo hned u krajnice. Když jsem se přiblížil, pochopil jsem, že je to… medvědice. Seděla na zadních tlapách a jako by mi mávala.

Nejdřív jsem si myslel, že utekla z cirkusu, nebo jen vyšla z lesa — ale tak mě to zaskočilo, že se mi téměř zastavilo srdce. Už jsem chtěl sešlápnout plyn a rychle odjet, ale pak jsem si všiml něčeho zvláštního a děsivého.

Medvědice nepůsobila agresivně. Naopak — jako by se snažila upoutat mou pozornost, skoro prosila.

Zastavil jsem. Tehdy se pomalu zvedla a šla směrem do lesa, občas se ohlédla, jako by kontrolovala, jestli ji následuji. Zvědavost a nějaký vnitřní pocit mi nedovolily odjet.

Po několika metrech, kde se stromy trochu rozestupovaly, jsem uviděl medvídě. Na hlavě mělo pevně zaseknutou plastovou nádobu — zoufale třáslo hlavou, snažilo se ji sundat, ale marně.

Tehdy mi došlo: medvědice nechtěla zaútočit, volala o pomoc pro své mládě.

Snažil jsem se pohybovat pomalu, abych ji nevyprovokoval, přistoupil jsem k medvíděti a opatrně jsem mu sundal nádobu z hlavy.

Medvědice hned přiběhla k mláděti, olízala ho, zkontrolovala, že je vše v pořádku, a pak se s ním pomalu vydala zpět do lesa.

Než zmizela mezi stromy, ještě se na mě jednou podívala — její pohled byl plný něčeho, co připomínalo vděčnost.

Chvíli jsem tam stál a vydýchával to, pak jsem se rychle vrátil do auta a odjel domů. Na ten den nikdy nezapomenu.