Ale místo toho jsem pocítila prázdnotu. Hlubokou, nemilosrdnou prázdnotu.

Moje sedmiletá dcera Lea se smála pod svou malou chirurgickou rouškou, pevně objímajíc svého potrhaného, ale oblíbeného plyšového zajíčka. Mávala zdravotním sestrám s veškerou dětskou radostí, kterou měla.
Nevěděla.
Nevěděla, že nemáme kam se vrátit.

Čtyři měsíce jsme žily v nemocnici.
Spala jsem na rozkládacím křesle vedle její postele. Jedla zbytky z jídelny pro personál. Pracovala z mobilu, dokud mi neodpověděli.
Její otec zmizel už v prvním týdnu. Ani „ahoj“, ani zpráva. Jen ticho.

Nájem jsem platila, dokud to šlo. Pak přišly volby, které se každý rodič bojí: léky nebo nájem? Jídlo nebo internet?

Nějakou dobu jsem nemyslela na budoucnost. Jediné, co bylo důležité, bylo: aby přežila.

A pak, nečekaně, přišel den, kdy někdo řekl: „Můžete jít domů.“

Administrativa trvala pár minut.
Jeden podpis. Pěstní stisk. Úsměvy skrývající smutek.
„Bude nám po vás smutno,“ zašeptala mi jedna sestra.

Lea kolem mě poskakovala.
„Mami, pojedeme domů, že jo?“ – zeptala se.
Podívala jsem se na ni a přikývla.
Nelhala jsem. Jen jsem jí neřekla celou pravdu.

Byt jsme ztratily už dávno.
Poslední zpráva od majitele zněla: „Zámky byly vyměněny. Klíče nechte u sousedů.“

To ona stále nevěděla.

Chtěla si koupit tu drogerii u východu. Chtěla jsem jí odříct – ale nemohla jsem. Prošla si tím nejhorším a teď chtěla jen malý dárek.
Vybrala tu nejlevnější panenku.
Vyndala jsem poslední drobné z peněženky.
Prodavač nic neřekl, ale cítila jsem ten pohled.

A právě když jsme vyšly ven – uviděla jsem je.

Dva policisté. Stáli u recepce.
Jeden držel papír. Druhý mě spatřil a přistoupil.

— Paní Elena J…?
— Ano? – odpověděla jsem, silně svírajíc Leinu ruku, příliš pevně.

— Musíte s námi.
— Ale… právě nás propustili. Ona se ještě uzdravuje…

— Víme. Sociální pracovnice z nemocnice nahlásila váš stav. Byla jste klasifikována jako bezdomovkyně. A my jsme tady, abychom jednal podle protokolu.

Před očima mi potemnělo. A nebylo to poprvé.

Odvezli nás – ale ne na policejní stanici.
Do centra pro matky s dětmi.
Obyčejná šedá budova, bez nápisu. Jen zvonek. Jeden bytelný vchod.

Přivítala nás žena s unaveným, ale laskavým pohledem.
Vyplňovala formuláře. Podala mi klíč.

Pokoj.
Jedna postel.
Šatní skříň.
Plastový kelímek u umyvadla.

To bylo vše.

Ve sprše jsem se rozplakala. Bez hlasu. Jen teplé slzy padaly, aniž je někdo viděl.

Uplynuly tři týdny.

Stále tu jsme.
Podala jsem žádost o dočasnou sociální pomoc. Posílám životopisy. Čekám na odpovědi, které nikdy nepřicházejí.
Občas něco prodám online.

Lea už se neptá, kdy se vrátíme domů. Kreslí. Vždy domečky. S růžovými střechami. S dvěma okny. A se zajíčkem u okna.
Někdy schovává jídlo v kapse. Ostatním dětem říká, že jsme „na návštěvě u přátel“.

A já?
Každé ráno vstávám. Úsměv je pro mě zvyk. Boj je nutnost.
Protože jsem matka.
A protože, dokud tu jsem já – ona tu není sama.

Tohle nebyl návrat domů.
Nebyla tam žádná odemčená dveře.
Nebyl vítací nápis. Ani světlo ve okně.

Ale mám ji.
A možná – možná je to dost.
Domov není budova. Domov je srdce, které pro tebe bije. Ruka, co tě nepustí.

Jednoho dne jí všechno vyprávím.
Jak jsem se ztratila, ale nevzdala.
Jak byla ona mým světlem – i když všude kolem byla tma.

Ale ne dnes.
Dnes ji obejmu. Přikryju bundou.
A čekám.
Čekám na lepší zítřek.

Спросить ChatGPT