Před asi dvěma týdny, cestou do práce, jsem si ho poprvé všimla. Muž kolem třiceti let, na první pohled úplně obyčejný – upravené, i když obnošené oblečení, neoholený obličej, prázdný pohled. Tenkrát jsem tomu nevěnovala moc pozornosti. Ale když jsem na konci své směny v baru vyšla ven, abych si zavolala, pořád tam stál.

Vítr byl už ostrý, zima zalézala až do kostí. A on se ani nesnažil schovat. Nevydržela jsem to a šla k němu.

— Dobrý večer… je všechno v pořádku? Potřebujete pomoct? Mám někoho zavolat? — zeptala jsem se, a v tu chvíli ke mně došel ostrý zápach, ze kterého se mi zvedl žaludek.

Podíval se na mě trochu provinile:
— Ne, děkuju… Jsem tu, protože tu nefouká. Nevadím vám?

— Ne, nevadíte… Ale jste tu od rána?

— Skoro. Párkrát jsem zašel do obchodu, trochu se ohřát.

— A podařilo se vám něco sníst?

— Koupil jsem si chleba… tak ho pomalu žvýkám.

— Proč vy… proč nejste doma? — nevydržela jsem se nezeptat.

Sklopil oči:

— Žádný domov nemám.

Těžko jsem polkla a jen stěží zadržela soucit.

— Počkejte tady.

Šla jsem dovnitř, koupila jídlo se svou slevou. Horké, normální. Posadila jsem ho na verandu, aspoň pod střechu. Jedl tiše, skoro bez pohledu nahoru. Když jsem vyšla zavřít směnu — byl pryč.

V tu chvíli mě ani nenapadlo, že za nějaký čas budu svého dobrého skutku hořce litovat.
Pokračování v prvním komentáři 👇👇

Druhý den ten bezdomovec přišel znovu. A další den zase. A znovu. Seděl na stejném místě, čekal. A já měla pocit, že je mojí povinností ho nakrmit. Každý den. Tak to trvalo skoro týden.

Už jsem nemohla dál. Sama nemám dost peněz na to, abych neustále krmila někoho jiného. Navíc si hosté začali stěžovat na jeho zápach, vedení mě málem vyhodilo. Ale jak jsem mohla říct zoufalému člověku, že tu není vítán?

Sebrala jsem všechnu svou odvahu a našla pro něj útulek. Domov pro bezdomovce, kde ho přijmou a nakrmí.

Teď je tam, pod střechou, s teplou postelí a jídlem. Ale přesto ve mně zůstává pochybnost: Udělala jsem správně, když jsem ho tam zavedla a přestala mu sama pomáhat?

Cítím se tak zlomená a nevím, jak s tím dál žít.