Když si Michal všiml, že květiny z hrobu jeho zesnulé manželky mizí, nedokázal pochopit proč. Několik týdnů po sobě chodil na hřbitov s čerstvou kyticí chryzantém — jejích oblíbených — ale pokaždé našel jen holou, vlhkou zem, pokrytou zvadlým listím. Nevypadalo to jako dílo větru nebo deště. Někdo je odnášel.

Michal byl pečlivý a organizovaný člověk. Rozhodl se nainstalovat kameru. Opatrně ji ukryl do starého věnce přivázaného na kovovém plotě u náhrobku. Té noci nemohl usnout. Ne ze strachu, ale kvůli nepříjemnému pocitu, který nedokázal vysvětlit. Nebyl pověrčivý, ale něco mu nedalo klid.

Po třech dnech byla paměťová karta z kamery plná. Vrátil se domů, vložil ji do notebooku a spustil záznam.

To, co uviděl, mu vzalo slova.

Na obrazovce se objevila stará žena. Shrbená, v obnošeném kabátě a s vlněným šátkem přes ramena. Pomalu přistoupila k hrobu, opatrně vzala čerstvé květiny, přitiskla je k sobě… a odešla. V druhé ruce držela malý, ručně vyrobený věnec — ze zvadlých lučních květin a vybledlých stužek. Položila ho na náhrobek, tiše se poklonila a zmizela.

Michal si záznam pustil několikrát. Nebylo tam žádné ničení, žádný vandalismus. Žena nekradla — vykonávala svůj tichý, osobní obřad. Napadlo ho, že to nahlásí správě hřbitova. Ale rozhodl se jít sám. Chtěl ji vidět.

Čekal v autě. Hustý déšť tiše bubnoval na sklo. Bylo za pět osm, když silueta vystoupila z mlhy. Vystoupil a přistoupil k ní. Zastavila se, když ho spatřila, ale nevypadala vyděšeně.

— Proč to děláte? — zeptal se klidně, ale rozhodně.

— Odpusť mi, dítě, — řekla tiše. — Už nemám nikoho. Nechci krást… vaše květiny vypadají jako právě koupené. A u mého Ljoši není nic. Nechávám vám věnec, který sama pletu. S úctou, opravdu.

Michal ucítil, jak se mu svírá hrdlo. Ljoša… tak se jmenoval jeho kamarád z dětství, který zemřel při autonehodě před mnoha lety. Nikdy se nedozvěděl, kde byl pohřben. Teď to chápal — na hrobě hned vedle hrobu jeho ženy.

Podíval se na věnec. Byl jednoduchý, skromný, ale vyrobený s láskou.

A tehdy pochopil: lásku nelze zakázat. Ani když se projevuje tak skromně — přesunem květin z jednoho hrobu na druhý.

Od toho dne nosil Michal dvě kytice. Jednu pro svou manželku. A jednu pro Ljošu. Nikdy už tu ženu znovu neviděl, ale věděl, že stále přichází. A už se nebál, že květiny zmizí.

Vzpomínka není kámen. Je to to, co děláme.

Michalův příběh je hluboce dojemný. Připomíná nám, že i ve světě plném ztrát, ticha a chladu lidské city nezmizí. Láska, úcta, péče — nemají lhůtu. Někdy je nacházíme na nejneočekávanějších místech: mezi dvěma hroby, v ručně pleteném věnci, ve slze neznámého člověka.

A možná, jednoho dne, někdo položí květinu i na náš hrob. Ne z povinnosti. Ale proto, že si vzpomíná.