Pět žen, dlouholeté kamarádky, se pohodlně usadilo na širokých dekách pod jemným sluncem letního dne. Užívají si zasloužený odpočinek — žertují, vyprávějí si novinky, někdy jen mlčky hledí do dálky.
Vedle nich v košíku leží domácí dobroty — sušenky, ovoce, osvěžující nápoje. Ženy se smějí a baví.
Najednou se odnikud objevil pes — středně velký voříšek s ostražitýma očima a rozcuchanou srstí. Začal pobíhat kolem skupiny, hlasitě štěkal a vrtěl ocasem, ale v jeho pohybech bylo něco neklidného.
— Podívejte, jak je roztomilý! — zasmála se jedna z žen a nabídla psovi kousek sušenky.
— Asi má hlad, — dodala druhá a hodila mu další pamlsek.
Ale pes se na jídlo ani nepodíval. Pokračoval v pobíhání kolem žen, štěkal čím dál hlasitěji, přibíhal k jedné, pak ke druhé. Kamarádky na chvíli ztichly — cítily, že něco není v pořádku.
Najednou jedna z nich — ta nejpozornější — zbledla:
— Holky… podívejte se na jeho srst! 😱😱
Ukázala třesoucí se rukou na bok zvířete. Mezi chomáči rezavé srsti byly patrné tmavé kapky — krev.
Ženy si nejprve nevěřícně vyměnily pohledy, a pak se naklonily blíž. Skutečně — na tlapách a boku psa byly čerstvé stopy krve.
— Bože… je zraněný? — zeptala se jedna z kamarádek vyděšeně.
Ale pes nevypadal zraněně — nekulhal, nekňučel, nestěžoval si. Místo toho najednou prudce vyrazil směrem k skalnatému výběžku.
Kamarádky na sebe zmatně pohlédly — a rozhodly se ho následovat. Rychle vstaly z dek a sotva držely krok s psem, který skákal vpřed po rozpáleném písku.
Když přišly blíž, srdce jim sevřel děs. Na mokrém písku u pobřeží ležel bezvládný muž. Pod jeho hlavou se tmavla skvrna krve a vedle něj ležel mokrý kámen — pravděpodobně uklouzl a udeřil se.
Pes k němu přiběhl, očichal ho a znovu hlasitě zaštěkal, jako by žádal o pomoc. Ženy zmateně pohlédly jedna na druhou, a pak jedna z nich vytáhla telefon a s třesoucími prsty zavolala záchranku.
— Dýchá? — zeptala se jedna z kamarádek a klekla si k muži.
— Sotva… — tiše odpověděla druhá a přiložila ruku na jeho hruď.
Ženy se snažily muže udržet při vědomí, uklidňovaly psa a čekaly, až dorazí pomoc.
V hlavě každé z nich se točila jediná myšlenka: kdyby nebylo toho věrného psa, nikdy by se nedozvěděly, že jen pár kroků od jejich veselého odpočinku se odehrávala tragédie.
Za několik minut prořízla letní vzduch siréna sanitky. Muže opatrně naložili na nosítka. Ženy si úlevně vydechly, zatímco lékaři prováděli první ošetření.
A pes? Ten se konečně trochu uklidnil — přišel k jedné z žen a nechal se pohladit, jako by jí děkoval za pomoc.