Byl to obyčejný letní den. Ulice byla zalitá horkem, vzduch se chvěl nad rozpáleným asfaltem. Majitel malého obchodu s domácími potřebami stál za pultem a počítal denní tržbu. Náhle ticho přerušila podivná rána.

— Co to sakra bylo? — zamumlal a otočil se za zvukem.

S tupým úderem přiběhl na chodník před obchodem kůň. Objevil se jako by odnikud. Hříva mu vlála, oči planuly divokým strachem. Neváhal — postavil se na zadní, zoufale zaržál a začal předníma kopyty mlátit do skleněné vitríny.

Obrovská prasklina se rozlila po skle.

Sklo se vysypalo na tisíce střepů. Ty se rozletěly po podlaze a leskly se v slunečních paprscích. Kůň ržál stále hlasitěji, nozdry se mu rozšiřovaly, oči měl šílené.

— Co to proboha děláš?! — vykřikl majitel obchodu a rozběhl se ke dveřím.

Ale kůň, jako by pochopil, že skleněná překážka padla, se prudce otočil a utekl pryč, zanechávaje za sebou jen stopy kopyt a chaos v obchodě.

Majitel neváhal — vyběhl za ním, vařil se vzteky.

— Stůj! Stůj, zatracené zvíře! — křičel, prodíraje se mezi auty a kolemjdoucími. — Najdu majitele, zaplatíte mi všechno!

Kůň se klikatil po ulici, vydávaje táhlé, úzkostlivé ržání. A pak se najednou zastavil. Majitel obchodu ho doběhl, udýchaný — a ztuhl při pohledu 😱😱

Na kraji silnice, ve stínu stromu, leželo malé hříbě. Jeho drobné tělíčko se sotva hýbalo, dýchalo přerývaně, oči mělo plné bolesti a strachu.

Na bocích mělo odřeniny a krev. Bylo jasné, že ho srazilo auto a ujelo, nechávaje chudáčka napospas smrti.

Muž pocítil, jak se mu svírá srdce. Kůň — matka — se na něj otočila a tiše zafrkala, jako by ho prosila.

— Promiň… — dokázal ze sebe dostat, když mu do očí vstoupily slzy. — Ty… ty jsi jen volala o pomoc…

Ani na vteřinu neváhal, přiběhl k hříběti, opatrně ho zvedl do náručí — jako dítě — a utíkal k autu. Kůň běžel vedle něj, těžce dýchal, jako by se bál nechat mládě byť jen na okamžik.

Na veterinární klinice se vše promíchalo: záblesky světel, pach léků, napjaté tváře lékařů.

Uběhly hodiny, než veterinář vyšel z operačního sálu.

— Měl štěstí, — řekl. — Ještě chvilku a ztratili bychom ho. Ale přežije.

Majitel obchodu si s úlevou oddechl a podíval se z okna. Kůň, unavený a třesoucí se, konečně ulehl do trávy u kliniky, ani na okamžik nespustil oči ze dveří.

Majitel obchodu nechal znovu zasklít dveře — a vedle pověsil fotografii hříběte s matkou. Každý, kdo vstoupil do obchodu, si mohl přečíst nápis pod ní:

„Někdy i ty nejzoufalejší činy vznikají z lásky.“