Malá vesnice, ukrytá hluboko v lesích Vologdské oblasti, se nikdy neobjevila v médiích. Život tam plynul tiše, pomalu, téměř nezměněn po celá desetiletí. Lidé se znali jménem, dveře zůstávaly nezamčené a drby byly hlavním zdrojem informací. Ale na podzim roku 2023 se objevil někdo — někdo, o kom si všichni mysleli, že je už dávno po smrti.

V roce 1996 odešel Alexej Melnikov, mladý, silný a chytrý muž, do lesa nasbírat dříví — a zmizel. Vesnice zahájila pátrání. Hledali dny. Volali, naslouchali. Nic. Ani stopa, ani předmět, ani zlomená větev. Policie přijela, zahájila vyšetřování, ale bez výsledku. Jediné vysvětlení: zemřel v lese. Divoká zvěř? Bažina? Nešťastná náhoda? Po roce — zádušní mše. Kříž na prázdném hrobě. Matka onemocněla žalem, otec se utopil v alkoholu.

A tak uběhlo 27 let. Lidé na něj zapomněli. Jen občas u kamen někdo řekl: „Jako by ho pohltila země…“ Ale jednoho chladného listopadového dne roku 2023 se na autobusové zastávce na okraji vesnice objevil muž. V roztrhané bundě, s vousy až na hruď a očima… jako z jiného světa.

Byl to Alexej.

První ho spatřila Valentina, prodavačka z vesnického obchodu. Vyhodila pytel s odpadky, vykřikla, rozběhla se. Poznala ho okamžitě. Jeho tvář byla vyčerpaná, ale byl to on. Panika, údiv, otázky. Alexej — mlčel. Jen se rozhlížel, jako by se snažil vzpomenout si, kde je.

Zdravotník ho prohlédl: tlak normální, žádná zranění. Jen fyzické a psychické vyčerpání. Stabilní. Ale tři dny neřekl ani slovo. A pak… začal mluvit.

Řekl, že celou tu dobu byl „na druhé straně lesa“. Našel stezku, kterou nikdy předtím neviděl. Vydal se po ní, myslel si, že si zkrátí cestu. Ale les se uzavřel. Slunce zmizelo. Kompas se neustále otáčel. Bloudil — a vždy se vracel na stejné místo: dolina ve stínu, mezi dvěma obrovskými kameny.

Žil z hub, kořenů a vody. Spal v dutém kmeni. Ale to nejděsivější — kroky. Ne zvířecí. Lidské. Někdo ho sledoval. Nikdy ho neviděl, ale cítil ho. A občas slyšel hlasy. Jako šeptání, které ho volalo jménem.

Čas tam, říká, byl divný. Den jako minuta, minuta jako rok. Ztratil pojem o čase. A teprve před pár dny — stezka se „otevřela“. Vyšel ven.

Svět venku byl cizí. Auta — monstra. Telefony — magie. Nevěděl, že je rok 2023. Když ho přivedli k hrobu jeho rodičů — zmlkl. Dva náhrobní kameny. A třetí — s jeho jménem.

Teď žije v domě své zesnulé tety. Do lesa nechodí. Třese se při zvuku větru ve stromech. Někdy se budí v panice. Říká, že hlasy nezmizely. Jako by přišly s ním.

Vesničané se na něj dívají s obavami. Někteří říkají, že se zbláznil. Jiní — že ten pravý Alexej zemřel v roce 1996, a to, co se vrátilo — není člověk. Ale jsou i tací, kteří mu věří. Protože mnoho věcí zůstává nevysvětlených.

— Proč ho nikdo nenašel?
— Proč vypadá téměř stejně jako dřív?
— Proč hodinky, které nosil, stále ukazují 17:43?

Alexej řekl jen:

„Les nepouští snadno. Já se vrátil… ale ne celý.“

Od toho dne není nic jako dřív. Lidé zamykají dveře. Nikdo už nechodí do lesa sám pro dřevo. A stezku, o které mluvil — se nikdo neodváží hledat.