Grigorij Melnikov strávil šestadvacet let pod cizími střechami, stěhoval se mezi byty, zaměstnáními i láskami, až ho ve městě začal dusit ten pečlivě vyznačený asfalt. Jedné letní noci, když se tíha nepsaných starostí stala těžší než vlastní dech, rozhodl se: vrátí se do vesnice, kterou kdysi nazýval domovem. Tam, za starými duby, za zapomenutými hřbitovy a popraskaným kostelním zvonem, možná stále tiše dřímá kořen, který může člověka zachránit před sebou samým.

Ale vesnice, když ho zahlédla, mu nepřála „vítání“.
Žena, která nabírala vodu ze studeného studně, jen sklopila hlavu a pevně si přitiskla šátek k bradě. Muž s vůzkem taženým voly ho míjel, jako by se díval skrze nehybný paklík. A slabý chlapec s koleny poškrábanými kopřivami se zaklonil, zvedl kámen a hodil ho přímo k jeho botám. Kámen se kutálel po prachu, ale pohled dítěte, ostrý jako temnota, zůstal hluboce vrytý v Grigorijových očích déle než jakákoli rána.

„Něco není v pořádku,“ zašeptal si a pevně svíral klíče od starého domu. Ten dům stál na kopci jako tiše utíkající svědek něčeho, co se nikdo neodvážil pojmenovat veřejně.

PRÁH STARÉHO DOMOVA
Střecha se propadla, a břečťan, který dříve voněl po jaru, teď visel jako uzel nad dveřní zárubní. Jedním zatlačením se staré gotické dveře otevřely a uvnitř se rozlil zápach plísně, vlhka a – nejpodivnější ze všeho – zahřátý, zvířecí dech, jako dech neviditelného společníka.

Potom, odněkud pod podlahou, přišel šepot připomínající zapomenutou dětskou písničku:

„Přišel jsi… ale přišel jsi pozdě…“

Grigorij se zachvěl. Zvuk nevypadal jako ozvěna prázdné chodby; zněl jako přímá odpověď na otázku, kterou ani nevyslovil. Ale v pokoji nikdo nebyl. Podlaha vrzla, ne jako staré dřevo, ale jako by křičela pod jeho váhou.

VESNICKÉ LEGENDY, KTERÉ SE SNAŽÍ UMŘÍT, ALE NEMOHOU
Ještě jako dítě slyšel, že v jejich kraji se šíří příběhy o nevysvětlených zmizeních, o „vlcích“, kteří tu už dlouho nebyli viděni, o nočních výkřicích, co staví stěny ticha, a ráno jsou bez stopy. Tehdy mu přišly jako pohádky propletené s agrární fantazií. Teď mu každý zavřený okenní poklop, každá zamčená zrezivělá visací zámka, každý sušený talisman z kořenů a popela šeptal, že staré příběhy snad nikdy nebyly jen příběhy.

Rozhodl se najít Agrafenu – ovdovělou ženu, která mu kdysi každý den chodila cestou ze školy dávat do kapsy kousky krvavce. Když k ní nakoukl na verandu, otevřela dveře jen na úzký otvor, aby viděla jen jedno vyděšené oko.

„Grisja?“ zašeptala, poté bezdechým hlasem řekla:
„Neměl jsi se vracet. Melnikovi se nevracejí. Utíkej, dítě. Ta noc tu není pro lidi, kteří jednou odešli.“

On se usmál s hořkým vzdorem. Jaký by byl člověk, kdyby ustoupil před vlastním prahem?

PRVNÍ VÝZEV
Když už bylo dávno po půlnoci a kopec pohltily mraky bez měsíce, rachot starého vodního kola ho probudil. Z okna spatřil postavu, která stála jako sloup z dýmu. Stála u studně. Nepohnutá. Její tvář byla skryta pod tmavým kápí, ale její pohled – ač bez očí – pletl otázky, jež pálily sklem okenní tabule.

S baterkou v ruce sestoupil Grigorij dolů. Tráva pod bosými chodidly byla chladná jako železo, které noc zapomněla na déšť. Když se přiblížil, postava zmizela. Na kamenném okraji studny se rozsvítilo něco mokrého: čerstvý otisk ruky. A jako by pulzoval.

SVĚTLO V ZÁPADNUTÉM CHRÁMU
Ráno ho našli před kostelem s olupujícím se ikonostasem. Zdálo se, že zvoník odešel, aniž by zanechal stopy. Na oltáři, mezi spálenými svíčkami, ležel tlustý kožený notes a obálka. Rukopis poznal hned – byl od jeho otce, který zemřel před deseti lety.

„Když toto čteš, znamená to, že jsi znovu otevřel brány, které jsem krví uzamkl.
Jeden z našich předků zradil bratry a zapečetil kletbu ve vlastní stínu.
Každý Melnikov, kdo opustí tuto zemi, musí zůstat poutníkem.
Ten, kdo se vrátí, probouzí spící hlas.
Kde uslyšíš své jméno volat, neodpovídej.
Když ucítíš oči, které tě poutají k pohledu, nezvedej hlavu.
A jestli uslyšíš svou matku… uteč, synu. Není to tvá matka.“

Když utíkal ke dveřím, zjistil, že jsou zapečetěné zvenčí. A za ním – hlas. Jemný, medový, příliš známý.

„Grishenko… vrátil jsi se… tolik jsem na tebe čekala…“

„Nehledej, nemluv, uteč.“ Krok se vůbec neslyšel, pokud bylo srdce rychlejší než vlastní strach.

TICHO, KTERÉ NECHCE ZEMŘÍT
O tři dny později ho našli sedět na studeném prahu církve. Jeho oči byly zakalené, hlas utichl. Od té chvíle ani slovo. Přestěhoval se do polorozpadlé chatrče na okraji borového lesa. Každou noc vesničané slyší kroky kolem jeho domu, jako by těžká větev lámala suché listí, a šepot, který se prohrabává tmou:

„Vrátil jsem se… neměl jsem… měl jsem zůstat poutníkem…“

CESTUJÍCÍ, POSLOUCHEJ DOBŘE
Dnes, pokud omylem opustíš asfaltem dlážděnou trasu a…