Vždycky jsem věděla, že moje tchyně není jednoduchá žena. Ale ani v těch nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že přijde na naši svatbu v bílých šatech.
Ty šaty vypadaly skoro jako svatební: dlouhé, s krajkou, přiléhavé. Objevila se u vchodu na radnici, jako by šla po molu. Zatímco si hosté šuškali, ona se usmívala a říkala:
„No a co? Je to přece oslava pro všechny.“
První varovný signál: trvala na tom, že pojede v autě s námi.
„Teď jsem pro vás cizí?“ – a sedla si vedle ženicha. Já jsem se musela vtěsnat dozadu. Skvělý začátek, že?
Na radnici si stoupla hned vedle nás, jako by byla součástí páru. Na všech fotkách – její ruka na rameni mého manžela, její obličej blíž k objektivu než ten můj. V jednu chvíli mi dokonce upravila závoj a pošeptala:
„Všechno máš křivě… Nech mě to pěkně srovnat.“
Na hostině se chovala jako hostitelka. Řídila hudbu, říkala číšníkům, že „salát je bez chuti“, a neustále něco šeptala mému muži, jako by mu chtěla připomenout, čí je syn.
A pak – vrchol její drzosti – se zvedla, aby pronesla přípitek:
„Přeji vám hodně štěstí. I když, upřímně, jsem si myslela, že si můj syn vybere někoho jiného… Ale dobře, když to musí být, tak budiž.“
Ticho v sále. Usmála jsem se, jak nejlépe jsem mohla. Ale uvnitř jsem vřela.
Rozhodla jsem se: Dost. Konec téhle frašky. Musím jednat.
Šla jsem k tchyni se sklenkou červeného vína – jako že si „jdeme připít“, udělat fotku, smířit se. Trochu se naklonila a v ten moment jsem do ní lehce strčila rukou.
Červené víno se rozstříklo – přímo na její bílé šaty.
„Ach!“ – vykřikla a začala látku utírat. „Jaká nešikovnost…“
Okamžitě jsem navrhla:
„Tam vzadu, na toaletách, je zrcadlo a ručníky. Jdi se podívat, jestli to půjde dolů.“
Odešla. Šla jsem za ní – a když jsem si byla jistá, že je v kabince, zamkla jsem dveře zvenčí.
Vrátila jsem se a klidně hostům řekla:
„Maminka šla domů, necítila se dobře. Prosila, ať ji nikdo neruší.“
Večer najednou získal lehkost. Hosté se začali znovu smát, hudba hrála dál a já jsem se konečně cítila jako nevěsta – ne jako divák rodinného dramatu.
Ani na vteřinu toho nelituji a cítím, že nás čeká zajímavý a zábavný život.