Jahodnoje – malá vesnička ztracená hluboko v karelských lesích – vždy byla synonymem ticha. Žádná kriminalita, žádní cizí lidé, žádné změny. Každý den vypadal stejně jako ten předchozí. Život plynul pomalu a s jistotou, generaci za generací. Ale jedno chladné únorové ráno se něco stalo. A od té chvíle nic nebylo jako dřív.
Cizinec na okraji lesa
Všechno začalo tiše. V lednu se do opuštěné lovecké chaty na samotném okraji lesa přistěhoval muž kolem padesátky. Vysoký, se šedivějícími spánky a pohledem, který nepřipouštěl otázky. Nemluvil moc. Dvakrát měsíčně občas vyrazil do obchodu – kupoval konzervy, obiloviny, sirky. Nikdo neznal jeho jméno. Všichni mu říkali „měšťák“.
V těch končinách přicházejí divní samotářští lidé. Ale tento byl jiný.
Nepřirozené ticho
Do poloviny ledna se v lese něco změnilo. Zkušení lovci si všimli: ptáci zmizeli. Nezbyl žádný zajíc. Lišky, které se často potulovaly kolem vesnice, najednou zmizely. I vlci, jejichž vytí bylo běžné v zimě, utichli.
Staří lidé šeptali: „Něco není v pořádku.“ Někteří tvrdili, že je to kvůli počasí. Jiní – že se probouzí něco většího.
Výstřel v 5:12
- února přesně v 5:12 ráno zazněl výstřel a prorazil ticho. Slyšeli ho tři: babička Ševčenková, žák Arťom a traktorista Igor. Všichni byli si jisti: zvuk přišel z chaty.
Igor dorazil první. Dveře byly široce otevřené. Uvnitř – teplá kamna, nedopitý čaj na stole, časopis s vytrženou stránkou. Žádný batoh. Žádný člověk. Jen stopy – vedly přímo do lesa.
Stopy, které neměly existovat
Nejdřív to byly lidské stopy. Ale po asi 300 metrech se objevily jiné: obrovské, dvakrát větší než lidská noha. Bez kopyt. Bez tlap. Jen hluboké otisky, připomínající spálené prsty.
Igor je sledoval ještě několik metrů. A pak uviděl břízu.
Na ní – černý symbol. Ne namalovaný. Ne vyrytý. Jako by vyrostl z kůry. Černý kruh se třemi zkroucenými čarami uprostřed. Když se jí dotkl, kůra se pod prstem rozpadla – jako popel.
Otočil se a odešel.
První zasedání obecní rady po 10 letech
O dva dny později zmizel Pavel – zkušený lovec. Šel na lov. Nikdy se nevrátil. Jeho pes se vrátil sám – bez uší, s bělavou srstí podél hřbetu.
Veterinář jen zašeptal:
„Nikdy jsem nic takového neviděl.“
Strach se rozšířil po celé vesnici. Děti nevycházely ven. Ženy zavřely okna. Začaly se vyprávět příběhy o staré legendě – „Výzva hustého lesa“ – bytost, jež se probouzí jednou za čtyřicet let a žádá si své území.
Stařec Semjon, bývalý hajný, potvrdil: v roce 1983 se stalo něco podobného. Tři lidé zmizeli. Les utichl. Po třech měsících se vše vrátilo do normálu. Ale zmizelí se nikdy nenašli.
Kamera, která neměla být viděna
O pár dní později přijeli tři muži. Bez uniforem, bez označení. Umístili kamery na okraj lesa. S nikým nemluvili.
Po pěti dnech jedna kamera poslala snímek. Černobílý. Rozmazaný. Přesto jasný: stín vysoký přes 2,5 metru, s nepřirozeně dlouhými pažemi. Bez obličeje. V ruce – něco jako medvědí lebka.
Technik, který snímek viděl, byl hospitalizován. Halucinace. Amnézie. Neznal ani vlastní ženu.
Fotografie se objevila na internetu – a za méně než deset minut byla vymazána. Ale ti, kdo ji zachovali, říkají:
Bytost se nehýbala. Ale čas kolem ní – ano.
Poslední noc před tichem
- března, přesně o půlnoci, se ozvalo vytí. Ale nebylo to zvířecí. Hluboké, jako by přicházelo ze země. Třikrát. Pak – absolutní ticho.
Druhého rána dítě našlo spálený batoh na mýtině. Uvnitř – oblečení „měšťáka“, rozbitý fotoaparát a zápisník.
Na každé stránce – stejná věta:
„Je to tady.“
A co teď?
Zdá se, že je zase „normálně“. Zvířata se vrátila. Ptáci zpívají. Lovci vycházejí bez strachu.
Ale na té samé bříze, kde byl symbol, je teď díra. Spálená, černá. A každou páteční ráno přesně v 5:12 se z hlubin lesa ozve kovový cvak.
Jako by někdo… otevíral nebo zavíral dveře.
Спросить ChatGPT