Pohřeb probíhal svým tempem – pomalu, slavnostně, v tichu, narušovaném jen potichu funícím pláčem a slovy kněze. Uprostřed sálu stála rakev obšitá bílou látkou, v ní ležel mladý muž, kterého předčasně vzala tragická nehoda. Vedle stála jeho žena s bledým obličejem a zataženým pohledem, a jejich malá dcera – dvouletá holčička v černých šatech.

Holčička stála tiše a držela se okraje rakve. Dospělí od ní moc neočekávali – považovali, že v jejím věku ještě děti nechápou, co je to smrt.

Na konci obřadu přivedli dvouletou dceru k rakvi. Dlouho se dívka dívá na otce. Nejdřív mlčky, pak zamračena, a najednou – ostře a zoufale vykřikne:

Její hlas byl tak zoufalý, že celý sál zatají dech.

Začala se natahovat k otcovu obličeji, hladila ho po tváři a mezi slzami opakovala:
— Táto, probuď se! Prosím, nespinkej! Táta, otevři oči!

Někteří přítomní sklopili hlavy a považovali to jen za tragický výkřik dítěte. Někdo vzlykal. Pak se však dívka narovnala, ukázala prstem na otcovo obličej a řekla:

— Bojí se! Táta mi řekl: „Jsem tady, pomoz!“ On tam uvnitř je! On neodešel!

Nastalo několikamilionové ticho. A pak se stalo něco strašného

Dospělí si vyměňovali znepokojené pohledy.

Jeden ze příbuzných nevydržel a tiše zašeptal:
— Možná něco cítila?..

Matka dívky se vrhla k dceři a snažila se ji utěšit, ale ta se vytrhávala a křičela:
— Táta pláče! Slyším ho! Neodešel! Proč jste ho zavřeli?..

Žena padla na kolena vedle rakve a její rty se chvěly:
— Co jsi slyšela, sluníčko? Co ti řekl?..

Dívka, stále štkající, zamumlala:
— Řekl: „Neměl jsem tam jezdit… Udělali to naschvál…“

— Kdo?

— Můj strýc, bratr táty.

Ta slova zazněla jako hrom.

A najednou umlkli i ti, kdo ještě drželi slzy na uzdě. Protože pár dní před smrtí muže už někdo zmínil podezřelou cestu, náhlé noční svolání a že vypadal rozrušeně.

Následovalo mrtvé ticho.

Všichni se otočili na muže ve šedém obleku stojícího u zdi. Byl to bratranec zesnulého, jeden z nejbližších příbuzných, který v posledních dnech rodinu aktivně podporoval. Dokonce obstaral pohřeb.

— Co jsi řekla? – zašeptala matka dívky zbledle.

— Táta mi říkal… v noci… Přišel. Plakal. Řekl, že strýc ho donutil jet… A pak jeho auto sjelo… – dívka sténala, ale mluvila jasně, bez zadrhávání. – A teď je tam táta, a je tam sám…

Bratranec zesnulého se pokusil něco říct, ale jeho rty se třásly. Někdo mezi hosty rychle opustil sál. Někdo už sahal po telefonu.

Manželka zesnulého zvedla dívku do náruče, přitiskla si ji a zašeptala:
— Vyprávěj, jak přišel…

— Probudila jsem se a táta seděl na posteli. Byl mokrý a smutný. Řekl: „Řekni mamince – strýc věděl. Chtěl, abych jel…“ – dívka se podívala na rakev. – „Nechtěl, abys to věděla…“

Už druhý den rodina podala trestní oznámení na policii. Začalo opětovné vyšetřování. Bezpečnostní kamery ukázaly, že to byl právě strýc zesnulého, kdo v předvečer tragédie dlouho mluvil s autem u jeho vozu.

A soudní expertíza, když bylo znovuotevřeno vyšetřování, odhalila zásah do brzdového systému.

Dívka o tom nemohla vědět. Přesto uslyšela hlas zesnulého otce.