Nikdy by mě nenapadlo, že jedna „obyčejná“ návštěva tchyně změní náš život. Měla zůstat jen týden – „odpočinout si od městského shonu“, jak řekla. Ale hned po jejím odjezdu se všechno změnilo. Dokonce i náš pes Baks – nejklidnější a nejchytřejší stvoření – se začal chovat, jako by zešílel. A když jsem kopala tam, kde zoufale štěkal, našla jsem něco, co nelze rozumem vysvětlit.

Žijeme s manželem na venkově. Klidný život, daleko od ruchu. On pracuje na farmě, já jsem doma – starám se o dům, zahradu a naši pětiletou dceru. A všechno bylo v pořádku… dokud nezavolala ona.

Tchyně. Řekla, že potřebuje čerstvý vzduch, klid, a že chce přijet „jen na pár dní“. Ale hned jsem cítila, že to není jen o odpočinku. Náš vztah nikdy nebyl dobrý. Od chvíle, kdy jsem se provdala za jejího syna, se na mě dívala jako na vetřelce. Poznámky, kritika, tiché odsudky. Ale mlčela jsem – kvůli lásce k manželovi.

Přijela s kufrem a s postojem, jako by přijela zkontrolovat situaci. A hned první den – „Záclony jsou zmačkané“, „polévka je přesolená“, „tvoje dítě je divoké“. Každý den to samé. Manžel mlčel, říkal mi: „Je to má matka, nevšímej si toho“, ale já cítila tlak. Jako by mě chtěla zlomit, přimět mě, abych to vzdala.

Jednou večer jsem to nevydržela. Plakala jsem potichu, když všichni spali. Chtěla jsem jen, aby odjela.

Když konečně odjela, cítila jsem úlevu. Ale hned druhý den se začaly dít podivné věci.

Náš pes Baks začal zuřivě štěkat na jedno místo na zahradě. Běhal dokola, hrabal v zemi, nereagoval na volání. Volala jsem ho, tahala – nic. Jen se na mě díval vyděšenýma očima a dál kopal.

Druhý den – to samé. Rozhodla jsem se vzít lopatu. Srdce mi bušilo. Nebyla to náhoda. Začala jsem kopat tam, kde štěkal.

Najednou se zem rozpadla. Ztuhla jsem. Ze země vykukoval černý pytel.

S třesoucíma se rukama jsem ho vytáhla. Byl pevně zavázaný. Baks stál vedle mě, tiše vrčel. Klečela jsem, vzala nůž a pytel rozřízla.

Uvnitř – staré zničené panenky. Měly propíchnuté oči. Na tělech podivné symboly. Na dně – kousek fotografie. Ožehnutý. Byli jsme na ní já, můj muž a naše dcera. Obličeje jsme měli přeškrtnuté černým fixem. Brutálně. Úmyslně.

Nemohla jsem dýchat.

Tohle nebyl vtip. To byla zlovůle. Černá a chladná.

Všechno jsem spálila. Stála jsem a sledovala, jak se panenky taví, symboly mizí, fotografie se mění v popel. Pak jsem zavolala kamarádce, která se vyzná v takových věcech.

Řekla: „To je kletba. Někdo chce zničit tvou rodinu.“

Okamžitě nám došlo, kdo to mohl udělat. Kdo byl v domě. Kdo byl plný nenávisti.
Tchyně.

Od té doby – ticho. Baks přestal štěkat. Byl zase klidný. V domě – jako by zmizelo temno.

Všechno jsem řekla manželovi. Mlčel. Pak řekl: „Nevím, co říct. Ale udělala jsi, co bylo třeba.“

Od toho dne – žádné telefonáty, žádné návštěvy. Zmizela z našeho života.

Nevím, co ji k tomu vedlo. Žárlivost? Touha po kontrole? Nemocná potřeba nás rozdělit?

Ale dnes vím jedno:

To nejděsivější zlo může mít tvář, kterou známe až příliš dobře.