Pohřbil jsem svou ženu téměř před rokem. Bylo to nejtěžší období mého života. Byli jsme spolu skoro deset let. Ztratit milovanou osobu zanechá prázdnotu, kterou nic nedokáže zaplnit.

Od té doby jsem si vytvořil novou tradici každou neděli. Vstával jsem brzy, kupoval její oblíbené květiny – bílé chryzantémy a růžové karafiáty – a chodil jsem na hřbitov. Seděl jsem tam celé hodiny u jejího hrobu. Vyprávěl jsem jí, jaký jsem měl týden, že v práci to bylo o něco lepší, že jsem se naučil péct její oblíbené sušenky – jako by tam byla, jako by mě slyšela.

Někdy jsem jen mlčel, díval se na náhrobek a vzpomínal na její smích, na to, jak si upravovala vlasy, na její drobné stížnosti, když jsem nechal ponožky na zemi. Bolest nezmizela, ale žil jsem pro její památku.

Jednoho dne se ale stalo něco zvláštního. To nedělní ráno, když jsem přišel, už na jejím hrobě byla čerstvá kytice. Nádherná, pečlivě naaranžovaná – stejné květiny, které jsem vždy nosil já.

Nejdřív jsem si myslel, že je to někdo z její rodiny. Později jsem se nenápadně zeptal její sestry i matky – nikdo tam nebyl. Nikdo nic nevěděl. Ale kytice se dál objevovaly. Každý týden.

Dokonce jsem se cítil trochu trapně – cítil jsem… žárlivost. Žárlivost na svou zesnulou ženu. Kdo to byl, kdo také přicházel? Kdo ji stále miloval natolik, že jí nosil květiny každý týden?

Nemohl jsem dál žít v nevědomosti. Rozhodl jsem se jít na hřbitov dříve než obvykle. Přišel jsem za svítání, schoval se za stromy opodál a čekal.

A brzy jsem uviděl něco strašného, co mi zničilo život. Přál bych si, aby měla jen milence. Moje srdce je zlomené. 😢😭 Pokračování v prvním komentáři 👇👇

Uviděl jsem ho u hrobu své ženy.

Byl to mladý muž, asi dvacetiletý. Vysoký, měl tmavou bundu. Přistoupil k hrobu, jemně položil kytici, položil ruku na náhrobek… a začal plakat. Opravdové, tiché mužské slzy. Zůstal tam dlouho, pak si klekl a něco zašeptal.

Vystoupil jsem ze stínu a tiše se zeptal:

— Znal jste ji?

Podíval se na mě. A v jeho tváři bylo něco… povědomého. Rysy, pohled, i tvar úst. Neodpověděl hned, pak přikývl:

— Byla to moje matka.

Začaly se mi třást ruce.

— Co jsi to řekl?..

— Jsem její syn. Měla mě ve dvaceti. Její první manžel byl můj otec. Po rozvodu jsem zůstal s ním. Ona odešla, začala nový život… s vámi. O mně moc nemluvila. Chtěla, abych byl šťastný a necítil se jako „břemeno“.

Klekl jsem si na kolena. Myslel jsem, že svou ženu znám. Že vím všechno. A přitom jsem nevěděl to nejdůležitější.

— Proč jsi nepřišel dřív?.. — zašeptal jsem.

— Chodil jsem. Ale jen když jste tam nebyl. Nechtěl jsem rušit. Jen jsem chtěl být taky s ní. Chtěl jsem, aby věděla… že jsem jí všechno odpustil.

A tak jsme seděli spolu u jejího hrobu.

Dva muži spojení jednou ženou. Jeden ji znal jako manželku, druhý jako matku. Mlčeli jsme. Oba jsme cítili bolest. Žena, kterou jsme milovali, lhala celý život. A teď… jak dál žít?