Během pohřbu malé holčičky se celé město sešlo, aby ji doprovodilo na poslední cestu. Smutné tváře rodičů a přátel odrážely vážnost okamžiku, všichni plakali. 😲 😲

Kněz začal číst slova útěchy a v tu chvíli náhle přišla černá vrána. Beze zvuku usedla přímo na rakev, její peří se lesklo na slunci a oči jako by zářily zvláštním světlem.

Přítomní ztuhli. Někdo vydechl úlekem, někdo udělal krok zpět. Přítomní se snažili vránu odehnat, házeli po ní kameny, ale náhle si uvědomili, že tato vrána není jen pták, ale…

Pokračování v prvním komentáři 👇👇

Během pohřbu holčičky náhle usedla na rakev černá vrána, a po několika sekundách všichni s hrůzou hleděli na ptáka.

V tu chvíli matka holčičky zvedla hlavu, podívala se na vránu a v jejím obličeji se mihlo poznání.

— To je on… — zašeptala. — To je právě ta vrána. Vždycky k nám na dvůr přilétala.

Lidé se překvapeně otočili. Žena udělala krok vpřed a nahlas, mezi slzami, řekla:

— Naše dcera ji krmila. Téměř každý den. Přilétala na balkon a čekala, až jí dcera přinese chleba. Říkala, že je jejím přítelem. Dokonce nás kreslila — mě, manžela… a ji. Vrána byla vždy na jejích kresbách.

Během pohřbu holčičky náhle usedla na rakev černá vrána, a po několika sekundách všichni s hrůzou hleděli na ptáka.

Vzpomínajíc na to, vytáhla ze své tašky složený obrázek — byla s ní celý čas. Na papíře, dětskou rukou, byli nakresleni tři: máma, táta a holčička, a vedle — černý pták s laskavýma očima.

Všichni měli ruce jako křídla, jako by byli jedna rodina.

— Přišel se rozloučit, — řekla matka klidnějším hlasem. — Není to jen vrána. Pamatuje si ji.

Všichni přítomní stáli v tichu, nemohli vypravit ani slovo. Něco v tom příběhu se dotklo těch nejjemnějších strun duše každého.

Během pohřbu holčičky náhle usedla na rakev černá vrána, a po několika sekundách všichni s hrůzou hleděli na ptáka.

A vrána, jako by slyšela její slova, sklonila hlavu jako znak úcty a po dlouhé pauze rozevřela křídla. Vznesla se do vzduchu a zmizela za stromy.