Nedávno jsem měl let na krátkém letu – jen dvě hodiny, ale ten let si rozhodně nikdy nezapomenu. Nejprve bylo všechno normální: zaujmul jsem své místo u uličky, vedlejší sedadlo zůstalo volné a u okna seděla mladá dívka.

Asi deset minut po startu začala podivně jednat. Nejprve pomalu sundala ponožky, pak si rozepnula a svlékla svetr, zůstal jen krátký top. Pak vytáhla jídlo a začala jíst tak hlasitě, že to vypadalo, jako by to dělala schválně.

Ale vrcholem všeho byla její špinavá, zjevně dlouho neumytá noha, kterou bez zábran hodila na stolek vedle volného sedadla – přímo přede mnou. Z té nohy vycházel tak hrozný zápach, že se mi chtělo zvracet.

Snažil jsem se to vyřešit slušně. Naklonil jsem se k dívce a zdvořile řekl:

— Promiňte, ale nejste tu sama, prosím, mějte úctu k ostatním pasažérům.

Ona jen opovržlivě zavrčela a mávla rukou:

— Sedadlo je volné, můžu dělat, co chci.

Vstal jsem, šel k letuškám a požádal o šálek teplé kávy. Když jsem se vrátil na místo, náhodou – opravdu náhodou! – jsem ji tu kávu vylil přímo na její ošklivou nohu.

Dívka vyskočila a zakřičela:

— Co to děláš?!

Klidně jsem se na ni podíval a řekl:

— Promiňte, zakopl jsem, ale víte, v úzkém letadle je lepší mít nohy u sebe. Je to bezpečnější a… zdvořilejší.

Dívka si nohu utírala ubrousky a už si ji znovu neodvážila natáhnout, zbytek letu seděla potichu jako myš.

Po tomto zážitku jsem si uvědomil jedno: někdy není třeba být tak zdvořilý, lidé si zdvořilost pletou se slabostí.