Pamatuji si sám sebe jako malého — žil jsem s mojí starou a slabou babičkou, tátou a mámou. Vzpomínám si, že pokaždé, když jsme jedli, seděli jsme jako rodina u velkého stolu, ale máma vždy dávala babičce chléb a misku polévky stranou, do rohu, aby jedla sama.

Jednou jsem se zeptal: «Mami, proč vždycky dáváš babičce jídlo zvlášť, proč nejí s námi?» Odpověděla: «Protože všechno na sebe vylije, není to hygienické a dělá se mi z toho špatně.»
A já jsem řekl: «Mami, takže až ty a táta zestárnete, taky vám budu dávat jídlo zvlášť, abyste jedli sami?»
V tu chvíli jsem viděl, jak se mámě zalily oči slzami.

Pamatuji si, že od té chvíle už babička vždycky seděla s námi u jednoho stolu a jedla s námi.

Tehdy jsem byl malý a nechápal jsem, co se děje. Ale teď už chápu, jak tahle jediná otázka zasáhla mojí mámu hluboko uvnitř a všechno změnila.