O několik let později jsme měli svatbu. Zeťák byl z města, trochu unaveného vzhledu, ale slušný a opatrný. Začali k nám chodit častěji, a pak navrhli, že by zatím mohli bydlet u mě, než si najdou podnájem. Řekla jsem, že mi to nevadí – vždyť je to moje dcera, a zeť je už taky naše rodina. Večery jsme trávili u čaje, dívali jsme se na filmy, dům se mi jakoby znovu naplnil životem.

Ale brzy přišly chladné pohledy. Přestali mi nosit šálek čaje, nezhasínali sporák, a drobnosti v domě jako by pro ně neexistovaly. Mlčela jsem. Říkala jsem si, že to přejde. Ale to mlčení mě stálo víc, než jsem čekala.

Jednoho večera jsem se vrátila domů o hodinu dříve. Dveře nebyly zamčené, vstoupila jsem tiše. Z kuchyně se ozývaly hlasy:

— Já fakt nechápu, jak dlouho ještě máma bude s námi bydlet. Co to jako je, domov důchodců?
— Vydrž ještě trochu, uvidíš – jednou se zvedne a odejde sama. Je tak sama… nech ji ještě trochu být, pochopí, že už sem nepatří.

Taška mi vypadla z rukou na zem. Práskla jsem dveřmi. Oba strnuli. Podívala jsem se jim do očí – plných chladu a falešné lásky.

O týden později jsem si sbalila věci. Papíry od bytu jsem vyměnila za malý jednopokojový byt na okraji města. Svůj dům jsem jim nechala – i s jejich prázdnotou.

Teď ráno vstávám do ticha – ale je to moje ticho, nezávislé na svědomí nikoho jiného. Čaj si osladím, sporák zapnu včas. A každý den si říkám – někdy je lepší být sám, než žít s lidmi, v nichž srdce už dávno zemřelo.