Byl běžný všední den v nemocnici. Lidé v čekárně seděli ponořeni do svých myšlenek — někdo listoval v telefonu, někdo tiše mluvil, a někdo jen koukal do podlahy, počítaje minuty do vyšetření. Sestry procházely kolem s obvyklou spěšností, lékaři postupně volali pacienty do ordinací a vše šlo svým obvyklým tempem.

Ale náhle v čekárně nastalo zvláštní ticho. Dveře se pootevřely a do místnosti vešla starší žena. Měla na sobě ošuntělý kabát, zmatnělý časem, a v rukou držela starou koženou tašku, kterou pevně svírala.

Její pohled byl klidný, ale bylo v něm vidět únavu.

Lidé se začali na sebe dívat. Někteří mladí začali šeptat:

— Vždyť ona vůbec neví, kde je?

— Možná má špatnou paměť?

— Má vůbec peníze na vyšetření?

Žena tiše přišla ke křeslu v rohu a sedla si, jako by nikoho nevnímala. Nevypadala ztraceně, jen cizí v tomto novém, sterilním světě moderní medicíny.

Uteklo asi deset minut a náhle se otevřely dveře z operačního sálu. Do místnosti sebejistě vstoupil známý chirurg, jehož jméno viselo na poctivé tabuli u vchodu. Znali ho všichni — pacienti, studenti, kolegové. Vysoký, vážný, v zeleném operačním oděvu, nepromluvil ani slovo a hned přišel ke staré paní.

Když lidé v čekárně pochopili, kdo ta stará žena ve starém oblečení doopravdy je, byli ohromeni.

— Promiňte, že jsem vás nechal čekat, — řekl chirurg a s úctou se dotkl jejího ramene. — Naléhavě potřebuji váš názor. Jsem zmatený.

Všichni v čekárně ztichli. Šeptání utichlo. Lidé nechápali, co se děje. Tento člověk, za kterým obvykle běhají novináři, stál před starou ženou skoro s posvátnou úctou.

Ticho přerušil jeden z recepčních:

— Počkejte… To je ta profesorka, která před dvaceti lety vedla chirurgické oddělení zde v téže nemocnici…

A všechno začalo dávat smysl.

Tato žena nebyla jen bývalá lékařka. Byla legendou. Tím, kdo zachraňoval životy v dobách, kdy nebyly žádné moderní přístroje ani roboti-chirurgové.

A ten známý lékař stojící před ní byl jejím žákem. Pozval ji, protože měl případ, ve kterém si nebyl jistý. A věděl, že jen ona dokáže vidět to, co ostatním uniká.

Podívala se na něj a tiše odpověděla:

— Tak pojďme, podíváme se na to spolu.

A všichni, kteří nedávno šeptali a soudili, sklopili oči.