Nedávno jsem musela letět domů za rodiči. Protože trpím posttraumatickou stresovou poruchou po vážné nehodě, vždy mě doprovází certifikovaný asistenční pes. Tento vycvičený pes není jen společník — dokáže rozpoznat panické signály, pomáhá mi lépe dýchat a nedovolí mi „utopit se“ v úzkostném záchvatu. Bez něj bych to prostě nezvládla.

Pokojně jsme zaujali svá místa v letadle: já u okna, pes u mých nohou, jak je to podle pravidel. Ale klid netrval dlouho.

Žena středního věku se znechuceným výrazem na tváři náhle zastavila, když uviděla psa. Nahlas, do celého salonu, prohlásila:

— Děláte si legraci? Nechci sedět vedle toho špinavého psa.

— To je vycvičené lékařské zvíře, — klidně jsem odpověděla. — Bude sedět u mých nohou celý let. A není špinavý.

— To je odporné, — zašklebila se. — Cestující se psy by měli sedět v oddělené části. A co když mám alergii? Váš pes by měl být v zavazadlovém prostoru.

Málem jsem začala brečet. K našemu řadě přišla letušky.

— Něco není v pořádku? — zeptala se jemně.

— Ano! — rozčílila se žena. — Tady je pes. Mám alergii a necítím se bezpečně.

Letuška klidně, ale rozhodně vysvětlila:

— Paní, to je certifikovaný asistenční pes. Má plné právo být na palubě. A zůstane zde sedět.

— Na pravidla kašlu, — odpověděla žena. — Může kousnout! Chci, aby ji i psa vyhodili z letu.

Pes se choval perfektně — klidně, jak se od vycvičeného zvířete očekává. A já cítila, jak je dýchání stále těžší. Panika začínala růst. Letuška tiše zeptala:

— Máte dokumenty?

Třesoucíma se rukama jsem předala potvrzení a průkaz psa. Přečetla si je a usmála se.

— Děkuji. Všechno je v pořádku. Můžete zůstat.

Žena protočila oči:

— Neuvěřitelné. Ani nevypadá jako opravdový asistenční pes!

— Ujišťuji vás, že je to přesně takový pes, — odpověděla letuška. — Můžete si sednout na své místo, nebo pokud chcete, nabídneme vám jiné.

— Nejsem povinna se přesouvat! Zvíře je její!

— Tak paní, můžete zůstat za dodržování pravidel, — řekla klidně, ale rozhodně letuška. — Nebo vás můžeme vyhodit.

Přistoupil k nám pilot. Díval se přísně a řekl ostře:

— Máte skutečně alergii na psy? Můžete předložit potvrzení?

Žena zaváhala, pak zamumlala:

— Ne. Nejsem povinna sedět vedle psa, když nechci.

— V tom případě vás prosím, abyste opustila letadlo, — řekl ledovým tónem. — Dnes nikam nepoletíte. A osobně zajistím, aby už nikdy nelétala naší aerolinkou.

Salón propukl v potlesk. Někdo dokonce vykřikl: „Bravo!“

Žena začala křičet, vyhrožovat stížnostmi, obviněními, nadávkami, ale už ji nikdo neposlouchal. Byla v zuřivosti, ale úplné izolaci. Vyvedli ji z letadla.

Zůstala jsem sedět na svém místě, s rukou na teplých zádech mého psa. Ležel klidně u mých nohou, jak měl.