Jmenuji se Juliet Dayne. Je mi 30 let, jsem plukovník v armádě Spojených států a zítra budu sedět naproti svému otci a bratrovi na klíčovém jednání o obranné zakázce. Jenže oni netuší, že jsem spojka Pentagonu s konečným schvalovacím právem.

Před pěti lety jsem z tohoto domu odešla a ani se neohlédla. Už mě unavovalo být to zklamání, dcera, která „zahodila svou budoucnost“, když si zvolila vojenskou službu místo obchodní školy. Můj otec mi kdysi řekl, že armáda je pro lidi bez skutečných možností. To byl náš poslední smysluplný rozhovor.

Dnes večer jsem zpět doma na rodinné večeři. Máma bude mluvit o Loganově povýšení, táta s pýchou přikývne a někdo se mě zeptá, jestli „pořád tak často měním místa“. Nebudu se hádat. Nebudu je opravovat. Protože zítra, až jejich šéf přede všemi těmi manažery řekne „plukovníku Dayneová“, ticho promluví za mě. Ať si užijí dnešní večer. Zítra se všechno změní.

Příjezdová cesta byla užší, než jsem si pamatovala. Mé pronajaté černé SUV vypadalo příliš ostré, příliš cizí vedle mámina starého minivanu. Vypnula jsem motor a seděla v tichu. Dlaně jsem měla suché — tomu se u nás říká vojenský klid — ale žaludek se mi přesto svíral, stejně jako před nasazením. Na verandě svítilo světlo, vrhalo teplou žlutou záři na oprýskanou rohožku s nápisem „Vítejte“. Nic se nezměnilo, a už vůbec ne ten pocit, který mě čekal uvnitř: ten zvláštní mix neviditelnosti a zároveň přehnané analýzy.