Dr. Spellman adoptoval trojčata své sestry poté, co ta zemřela při porodu. Ale o pět let později se jeho svět obrátil vzhůru nohama, když se objevil jejich biologický otec s úmyslem vzít si je zpět.

„Dýchej, všechno bude v pořádku,“ řekl tiše Thomas, když kráčel vedle své sestry, kterou převáželi na operační sál.

Leah, s čelem pokrytým potem, se pokusila usmát. „Jsi ten nejlepší starší bratr, jakého bych si mohla přát, Thomasi,“ zašeptala, když dorazili ke dveřím sálu.

Leah začala rodit ve 36. týdnu a lékaři doporučili císařský řez. Ale po narození prvního dítěte jí začalo selhávat srdce a situace se rychle zhoršila…

„Leah, zůstaň se mnou! Sestro, co se děje? Leah, dívej se na mě!“ prosil Thomas a pevně ji držel za ruku.

„Dr. Spellmane, musíte jít ven,“ řekl Dr. Nichols a vyvedl ho ze sálu. Dveře se za nimi zabouchly.

Thomas se zhroutil do židle v čekárně, slzy mu tekly po tvářích. Na rukou stále cítil vůni své sestry. Schoval si tvář do dlaní a modlil se, aby bylo všechno v pořádku.

Když se Dr. Nichols vrátil, jeho tvář byla vážná. „Thomasi… jak je na tom Leah?“ zeptal se Thomas a vyskočil.

„Je mi to moc líto,“ řekl tiše lékař. „Udělali jsme vše, co jsme mohli, ale krvácení se nezastavilo. Děti jsou v bezpečí na JIP.“

Thomas se opět posadil, zničený váhou sestřiny smrti. Leah se tak těšila, až podrží své děti a bude je milovat. Jak může být život tak krutý?

„Co teď?“ přemýšlel zoufale Thomas, když se chodbou ozval křik. „Kde je? Myslela si, že bude mít moje děti beze mě?“

Thomasovi se rozlila krev hněvem, když uviděl Leahina bývalého partnera, Joea. „Kde je tvoje sestra?“ křičel Joe.

Thomas ho chytil za límec a přitiskl ke zdi. „A teď ti na ní záleží? Kde jsi byl, když byla na ulici kvůli tobě? Nebo když se před pár hodinami zhroutila? Je pryč, Joe! Ani neviděla svoje děti!“

„Kde jsou moje děti? Chci je!“ křičel Joe a odstrčil Thomasovy ruce.

„Neopovažuj se o nich mluvit! Okamžitě vypadni z mé nemocnice, nebo zavolám ochranku!“ zařval Thomas. „Vypadni!“

„Odcházím, ale svoje děti si vezmu zpět, Thomasi. Neudržíš je navždy,“ zavrčel Joe, než zmizel.

Thomas se v žalu nechtěl topit. Pro tři maličké synovce byl teď jedinou rodinou a udělal by cokoliv, aby je ochránil před nezodpovědným, alkoholickým otcem. Tak se rozhodl bojovat o jejich adopci a zažaloval Joea u soudu.

„Tohle není správné, ctihodnosti!“ plakal Joe na lavici svědků, předstíral slzy. „Jsem jejich otec. Jak mám bez nich žít? Jsou Leahina krev, moje krev, to poslední, co mi zbylo!“

„Abychom si to ujasnili,“ řekl soudce. „Nebyl jste s Leah ženatý a nepodporoval jste ji během těhotenství, že?“

Joe sklopil hlavu. „To je pravda, ctihodnosti. Jsem dělník, bral jsem příležitostné práce. Nemohl jsem si dovolit ji podporovat, proto jsme se nevzali.“

„Omlouvám se, ctihodnosti,“ vstoupil Thomasův právník. „Můj klient má zprávy a hlasové záznamy od Leah, kde uvádí, že pan Dawson je těžký alkoholik. Odmítla si ho vzít, dokud se neléčil.“ Právník předložil důkazy a soud rozhodl ve prospěch Thomase.

Když opouštěl soudní budovu, Thomas se podíval k nebi a pomyslel na Leah. „Slibuji, že udělám všechno, co bude v mých silách. Doufám, že jsi na mě hrdá,“ zašeptal se slzami v očích.

Joe ho chytil za ruku venku. „Jsem jejich pravý otec, Thomasi. Budu bojovat dál.“

Thomas se vytrhl a zlostně se podíval. „A proto si je nikdy nezasloužíš, Joe. Bojuješ pro sebe, ne pro ně.“

Doma Thomas cítil úlevu, že jsou Leahiny děti v bezpečí. Ale pak uviděl svou ženu Susannah, jak balí kufry.

„Co se děje?“ zeptal se zmateně. „Proč balíš?“

„Je mi líto, Thomasi,“ řekla a zavírala kufr. „Nejsem si jistá, že vůbec chci děti. A teď máš tři. Vyhrál jsi ten případ, že? Přemýšlela jsem o tom a nezvládnu roky je vychovávat. Na to jsem nepodepsala.“

A tak Susannah odešla. Thomas zůstal v tichém domě, s tíhou zodpovědnosti za tři chlapce. Sáhl po lahvi vína, ale zastavil se, když mu zablikala obrazovka telefonu – fotka jeho smějících se synovců.

„Sliboval jsem Leah dobrý život pro ně. Nevzdám to,“ řekl a vrátil lahev zpět.

Utekly roky a Thomas vychovával Jaydena, Noaha a Andyho s láskou. Od plenek po uspávanky – vážil si každé chvíle, i když ho to vyčerpávalo. Jednoho dne zkolaboval v práci, svaloval to na únavu, a spěchal pro chlapce do školky.

Když však dorazil domů, ztuhl. Naproti přes ulici stál Joe a zíral na jeho dům – po pěti letech.

„Chlapci, běžte dovnitř. Za chvíli přijdu,“ řekl Thomas s nuceným úsměvem.

Přistoupil k Joeovi. „Co tu děláš?“ zavrčel. „Sleduješ nás?“

„Přišel jsem pro své děti, Thomasi,“ řekl Joe sebevědomě. „Jsem připraven si je vzít zpět.“

„Tvoje děti?“ hořce se zasmál Thomas. „Kde jsi byl pět let, když jsem je vychovával? Opustil jsi je, ještě než se narodily. Už nejsou tvoje. Vypadni!“

„Mýlíš se,“ řekl Joe s úsměvem. „Tvrdě jsem pracoval, dal si život do pořádku a teď jsem připraven být jejich tátou. Říkal jsem ti, že to nevzdám.“

„A jo?“ odsekl Thomas. „To tvoje nové auto soudce neohromí. Zmiz.“

Thomas si byl jistý, že Joe nemá šanci. Ale o pár měsíců později přišlo soudní předvolání. Srdce se mu sevřelo, ale šel tam s hlavou vztyčenou.

Joeův právník si Thomase předvolal. „Dr. Spellmane, je pravda, že užíváte silné léky kvůli nádorovému onemocnění mozku, které je neoperovatelné?“

„Námitka, ctihodnosti!“ zvolal Thomasův právník.

„Připouštím,“ odpověděl soudce. „Zdravotní stav poručníka zde hraje roli.“

„Je tedy pravda, že léčba souvisí s nádorem?“ ptal se právník dál.

Thomas přikývl, poraženě. „Ano.“ Diagnózu znal už měsíce, bral léky