Když se Alina a Timur rozhodli opustit město, jejich přátelé se jim smáli.
„Nevydržíte na venkově ani měsíc,“ říkali jim.
Ale oni si byli jistí: potřebovali to.

Město je vyčerpávalo. Nekonečné dopravní zácpy, beton všude, chladné tváře, neustálý hluk a to dusivé vědomí, že svoboda je jen iluze.

Snívali o tichých ránech, o zpěvu ptáků místo sirén, o opravdových rozhovorech místo blikajících obrazovek.
Pak našli starý opuštěný dům, pokrytý mechem, na konci zapomenuté cesty. Ruina, ale plná duše. Jako by na ně čekal.

Ale nebyli tam sami.

Od prvního dne bylo něco špatně.
Těžko se to popisovalo.
Podlaha skřípala zvláštně.
Vítr přinášel studené proudy, které zněly jako šepot.
A ta zrcadla…

Byla všude.
V každé místnosti, zabudovaná ve zdech. Staré, zamlžené, s ozdobnými rámy. Předchozí majitelé je tam nechali jako součást domu.
Alina se je pokusila přemístit, zakrýt, ale nešlo to. Jako by byly přilepené. Jako by byly živé.

Pak si všimla podivného detailu: odrazy nebyly synchronizované.
Malé zpoždění v pohybu. Záblesk oka, téměř nepostřehnutelný… ale dost na to, aby jí ztuhla krev v žilách.

Nic neřekla. Timur si myslel, že je to jen únava a stres. Ale třetí noc uslyšeli tři silné údery.
Tři zaklepání. Přicházela ze sklepa.

Dveře do sklepa byly zavřené roky. Visací zámek byl zrezivělý, bez klíče. Nikdy je neotevřeli.
A přesto, následující ráno…
dveře byly pootevřené.
Zámek nedotčený.
Ale dveře otevřené.

Timur se rozhodl sejít dolů.

Schody byly úzké, vytesané do kamene. Vzduch byl vlhký, tma téměř hmatatelná.
Ve sklepě byla jen jedna věc — zrcadlo.

Ne ledajaké.
Ne jako ta nahoře.
Tohle bylo nedotčené, lesklé, zlaté, zářivé.
Ale… neodráželo světlo z lampy.

Timur se přiblížil.
Viděl svůj odraz.
Ale když se otočil, aby zavolal Alinu… odraz se nepohnul.

Stál nehybně.
Díval se na něj.
Usmíval se.

Timur couvl. Spadl. Rychle vstal.
Zrcadlo bylo… prázdné.
Žádný odraz. Nic.

Od té noci se všechno změnilo.
Alina se začala vzdalovat.
Říkala, že se cítí jiná. Že se vidí… zvenku.
Jako by někdo jiný žil v jejím těle.
Jako by byla jen pozorovatel.

Timur se budil uprostřed noci, když slyšel hlas, který ho volal jménem.
Ale Alina spala.
Často ji našel stát před zrcadlem, nehybnou, s široce otevřenýma očima… ale prázdnýma.

Rozhodli se utéct.
Zabalili si jen pár věcí.
Nasedli do auta.
Ale zrcadla… se nedala dotknout.
Zkusil jedno rozbít kladivem.
Sklo prasklo — a vyteklo z něj něco červeného.

Utekli.
Nechali všechno za sebou.
Možná i sebe.

Protože když se podívali do zpětného zrcátka auta…
Tváře, které viděli, nebyly jejich.
Byly podobné.
Ale nebyli to oni.

Dnes žijí v jiné zemi. Nikdo neví kde.
Nemají sociální sítě.
Nemají fotografie.
Nemají zrcadla. Ani přední kameru na telefonu.

Nikdy o tom domě nemluví.
Ale někdy, uprostřed noci, Alina šeptá: