Vždycky jsem snil o tom, že budu mít vlastní obchod. Bez počátečního kapitálu, bez investorů – jen já, mé ruce a obrovské odhodlání. Po letech úsilí se mi podařilo otevřít malý obchůdek s potravinami.

Moji zaměstnanci jsou velmi milí lidé, ověření časem. Prošli jsme spolu krizemi, výpadky proudu i nespokojenými zákazníky. Neviděl jsem je jen jako kolegy – stali se součástí mé rodiny.

Ale pak se začaly dít podivné věci.

Nejprve jsem si všiml, že každý den zmizí pár banánů. Pak jablka, hrušky, manga. Někdo si evidentně vybíral ty nejzralejší a nejchutnější kusy. Nejprve jsem si myslel, že jde o chybu ve skladu nebo účetní omyl. Ale ne. Mizelo to systematicky. Každý den víc a víc.

Mluvil jsem se zaměstnanci, ale všichni přísahali, že nic nevzali. Byli tak přesvědčiví, že jsem začal pochybovat – nemýlím se já sám? Nezapomněl jsem něco?

Ale jednoho večera mi došla trpělivost. Po zavíračce jsem nainstaloval skrytou kameru. Neřekl jsem o tom nikomu – ani svému nejlepšímu prodavači. Chtěl jsem znát pravdu.

Druhý den ráno jsem si záznam pustil. A málem mi šokem upadl telefon z ruky. Myslel jsem, že kradou zaměstnanci, ale pravda byla mnohem překvapivější

Na záznamu je jasně vidět, jak… opice opatrně vchází zadními dveřmi, které zřejmě někdo zapomněl zavřít. Ano, opravdová opice, chlupatá, s výraznýma očima a akrobatickým ocasem.

Evidentně to nebyla náhodná návštěvnice. Nejprve se rozhlédla, jestli je obchod prázdný. Pak se tiše proplížila k regálu s ovocem a začala si pečlivě vybírat – jako pravá gurmánka.

Nejprve si vzala banán, očichala ho, nelíbil se jí, tak ho odhodila. Pak našla broskev, posadila se mezi bedny a začala ji s chutí jíst.

Když šel někdo kolem, rychle se schovala za krabice a zůstala nehybná, jako by hrála na schovávanou. A když byla zase sama, pokračovala v hodování.

Na videu snědla:

– dva banány,
– půlku ananasu (ano, oloupala ho drápky!),
– jedno avokádo (kousla do něj a pak ho vyplivla – nechutnalo jí),
– a několik hrušek – ty naprosto milovala.

Záznam jsem si pustil několikrát. Nejdřív úplně v šoku. Pak s mírným úsměvem. A nakonec jsem se začal smát. Ta malá vychytralá potvůrka dělala své „nájezdy“ téměř každý den – a my o tom neměli ani tušení.

Druhý den jsem přišel dřív a postavil se k zadním dveřím. A víte co? Ona přišla. Sebevědomě, bez ostychu, jako doma. Zastavila se, podívala se na mě… a mám pocit, že se zamračila.

Podal jsem jí banán.

Od té doby nemám jen obchod a skvělý tým, ale i… opici jménem Fru-Fru. Máme dohodu – už nic nekrade, a já jí každý den nechám trochu ovoce.