Bylo těsně po sedmé ráno, když přišel ten telefonát. Náměstkyně šerifa Lana Whitaker právě nalévala svou první kávu, když jí dispečerův hlas zaburácel: „Možný nález u Morning Lake Pines. Stavební četa kopala na septik a vykopala něco, co prý vypadá jako školní autobus. SPZ odpovídají dlouho uzavřenému případu.“

Laně se zastavila ruka; hrnek jí hřál v dlani. Nemusela si nic zapisovat – případ měla vryty v paměti. Byla tehdy sama dítětem, doma s planými neštovicemi, a pozorovala z okna, jak spolužáci nastupují na autobus na poslední výlet před prázdninami. Paměť i pocit viny, že tam nebyla, ji pálily jako tříšt čepící se třísku pod kůží.

Cesta k Morning Lake byla pomalá, mlha prodlužovala čas. Borovice lemovaly úzkou silnici, tiché stráže. Lana projížděla kolem opuštěné hlásky lesní stráže a zabočila na zarostlou servisní cestu, která dřív vedla do letního tábora, kam děti mířily. Vzpomněla si na nadšení: jezero, ohniště, nové chatky postavené dobrovolníky. Vzpomněla si na fotku z maturitního alba – usměvavé tváře přitisknuté ke sklu autobusu, kreslené batohy, Walkmany, jednorázové foťáky.

Když přijela, stavebníci už měli vytyčené pásmo. Z bahna vykukovaly matně žluté části autobusu, zčásti rozmačkané časem. „Jakmile jsme to uviděli, nic jsme se autobusu nedotkli,“ řekl její vedoucí. „Tohle budete chtít vidět.“

Otevřeli nouzové východové dveře. Zafoukal zemský, kyselý zápach. Uvnitř: prach, plíseň, křehké trosky. Sedačky byly pořád na místě, některé pásy sepnuté. Pod třetí řadou ležel růžový svačinový box. Na zadním schodu spočívala dětská botička, pokrytá mechem. Nikde však žádná těla. Autobus byl prázdný – dutý pomník, otazník zakopaný v hlíně.

Vepředu, přilepený na palubní desce, našla Lana seznam jmen napsaný kulatým písmem paní učitelky Delaneyové, která s dětmi zmizela. Patnáct jmen, věk devět až jedenáct. Na konci rudě napsaná věta: Nikdy jsme se nedostali k Morning Lake.

Laně se klepaly ruce, když vyšla ven. Vzduch byl chladnější. Někdo tu byl dost dlouho na to, aby nechal vzkaz. Uzavřela místo a povolala státní tým. Pak jela rovnou do archivu.

Starý úřad okresních záznamů Hallstead County smrděl zatuchlinou a citronovým čističem. Lana čekala, až úředník přinesl složku: „Školní výlet 6B, Holstead Ridge Elementary, 19. května 1986. Uzavřeno po pěti letech. Žádné nové informace.“

Uvnitř byly fotografie dětí, seznamy, osobní věci a dole zpráva označená červeně: MISSING PERSONS PRESUMED LOST. NO EVIDENCE OF FOUL PLAY. To razítko pronásledovalo celé město roky. Bez důkazů, bez dětí, bez odpovědí.

Vždy se objevily fámy. Řidič autobusu, Carl Davis, nastoupil před chvílí, bez prověrky. Zmizel spolu s autobusem. Zástupná učitelka, slečna Atwellová, před ani po výletu neměla žádné záznamy. Její adresa byla nyní zarostlý pozemek. Každý měl teorii: uprchlíci, kult, nehoda na jezeře. Ale nic se neprokázalo.

Když Lana procházela spisy, přišla zpráva z nemocnice. Rybaři našli půl míle od výkopu ženu. Bosou, podvyživenou, v otrhaném oblečení. Dehydratovanou, sotva při vědomí – ale živou.

„Pořád opakuje, že jí je dvanáct,“ řekla sestra Laně. „Mysleli jsme, že je to šok, dokud nám neřekla své jméno.“ Sestra podala formulář: Nora Kelly, jedna z pohřešovaných dětí.

Když Lana vstoupila do nemocničního pokoje, žena se pomalu posadila. Vlasy měla zacuchané, obličej bledý, ale zelené oči byly nepřehlédnutelné. „Vy jste zestárla,“ zašeptala Nora a slzy jí sjížděly dolů.

„Pamatuješ si mě?“ zeptala se Lana chvějícím se hlasem.

Nora přikývla. „Měla jsi neštovice. Měla jsi taky jet.“

Lana usedla vedle ní, ohromená. „Řekli mi, že si nikdo nebude pamatovat,“ zašeptala Nora. „Že nikdo nepřijde.“PauseMute