Nejdřív jsem si myslela, že je to jen fáze.
Každých pár dní jsem našla Clove — tu tlustou, panovačnou slepici od sousedky — v našem kurníku, i když jsme žádné slepice nevlastnili. Moje dcera Junie byla vždycky nablízku, tiskla ji k sobě jako ošuntělého plyšáka a šeptala jí do peří tajemství.

Pořád jsem Clove vodila zpátky k paní Dottie, která bydlela hned vedle, a pokaždé jsem se omlouvala. Dottie to vždycky zamávala rukou se suchým smíchem:
„Tvoje holka miluje hluboce. Na tom není nic špatného.“

Jenže jedno odpoledne jsem Junie přistihla, jak Clove znovu krade. Tentokrát měla v malém vozíčku přichystanou deku a džus, jako by se chystala na výlet.

Sklonila jsem se k ní a zeptala se:
„Zlato, proč pořád bereš Clove domů?“

Podívala se na mě širokýma očima a pošeptala:
„Protože paní Dottie řekla, že ji nechá uspat. Jako dědu. A Clove přitom nic špatného neudělala.“
Srdce mi pokleslo.

Nevěděla jsem, co říct, tak jsem ji vzala zpátky.
Paní Dottie zrovna něco stříhala u plotu, když nás uviděla. Než jsem stačila cokoli vysvětlit, Junie vyhrkla:
„Nemůžete ji vzít! Už jsem jí slíbila, že bude v bezpečí!“

Dottie si dlouze povzdechla.
A pak řekla něco, co jsem nečekala — něco, co mi změnilo pohled na ni i na tu slepici v Juniiných rukou.

„Clove není jen tak obyčejná slepice. Patřila mému manželovi, Clydeovi. Koupil si ji rok předtím, než zemřel.“

Podívala jsem se jí do tváře. Opravdu podívala.
Ty vrásky kolem úst neukazovaly jen věk — nesly v sobě bolest. Tichou bolest. Tu, která vás navštěvuje v noci, když všichni ostatní spí.

„Je to poslední, co mi po něm zbylo,“ zašeptala. „Ale je stará. Už nenese vejce. Hodně žere. A veterinář řekl, že má nádor. Nemám na další operaci.“

Zamrkala jsem. Představa, že musíte nechat uspat mazlíčka kvůli penězům, mě dusila.
Pohlédla jsem na Junie, která hladila Clove, jako by se snažila uklidnit slepici i sebe.

„Junie si myslí, že ji může zachránit,“ řekla jsem tiše.

Dottie se smutně usmála.
„Ta holka má srdce hrdinky. Ale srdcem se účty u veterináře nezaplatí.“

Tu noc jsem Junie ukládala do postele.
Podívala se na mě a zeptala se:
„Nemůžeme Clove pomoct, mami?“

Řekla jsem jí pravdu. Že to není tak jednoduché. Že lidé někdy musí dělat těžká rozhodnutí. Ale ona neplakala. Jen přikývla a řekla:
„Tak to udělám jednoduché já.“

Netušila jsem, co tím myslí — až do pár dní poté.

Junie si postavila stánek s limonádou.
To tu děti dělají běžně. Ale Junie si neúčtovala 50 centů za kelímek. Žádala o příspěvky „na záchranu Clove“. Dokonce vyrobila malou ceduli s obrázkem slepice a srdcem kolem.

A lidé přicházeli.

Nejdřív sousedé. Pak někdo zveřejnil fotku online. A než jsem se nadála, přijížděla auta ze dvou měst dál, jen aby si koupila limonádu od mé dcery s velkýma očima a ještě větším srdcem.

Za týden vybrala přes čtyři sta dolarů.

Nemohla jsem tomu uvěřit. A paní Dottie taky ne.

Když jsem jí podala obálku, zůstala na ni zírat.
„Co to je?“ zeptala se, i když to věděla.

„Je to pro Clove,“ řekla jsem. „Junie chce pomoct zaplatit péči.“

Dottie si sedla rovnou na schody na verandě. Po tvářích jí tekly slzy a ona je neotřela.
Zašeptala:
„Clyde by tu holku miloval.“

Clove šla na operaci následující úterý.
Nádor byl nezhoubný.

Veterinář řekl, že je sice protivná a stará, ale má před sebou ještě pár dobrých let.
Junie byla v sedmém nebi. Vyrobila malou papírovou medaili a přilepila ji na dvířka kurníku:
„Nejstatečnější slepice na světě.“

A tady se to obrátilo.

Asi dva měsíce poté paní Dottie upadla a zlomila si kyčel.

Stalo se to brzy ráno a nikdo by o tom nevěděl, kdyby Junie nešla před školou nakrmit Clove.
Našla ji ležet u cestičky v zahradě, napůl při vědomí a promrzlou.

Sanitka dorazila včas.
Doktoři řekli, že kdyby trvalo ještě hodinu, mohlo to dopadnout jinak. Nechali ji v nemocnici a pak převezli do rehabilitačního centra. Junie ji navštěvovala dvakrát týdně — s obrázky, novinkami o Clove a někdy i krátkými videi.

Jednoho dne se mě Dottie zeptala:
„Vadilo by ti, kdybyste si Clove nechali natrvalo? Nemyslím si, že se ještě někdy vrátím do toho domu.“

Zaváhala jsem. Ne proto, že bych nechtěla — ale protože jsem věděla, co to znamená. Byl to její způsob, jak se rozloučit.

Přestěhovali jsme kurník do stínu na našem dvorku.
Junie ho ozdobila stužkami a pojmenovala „Clovin hrad“.

To léto se stalo něco neuvěřitelného.

Jedno staré vejce, zapomenuté v rohu přerostlé kůlny u Dottie, nějak přežilo.
Jednoho rána se vylíhlo. Když jsem pomáhala neteři paní Dottie s úklidem, malinké, neohrabané kuřátko se vybatolilo na svět.

Pojmenovali jsme ji Clover.
Junie řekla, že je to zázrak. A myslím, že měla pravdu.

Clove se o ni starala, jako by se pro to narodila.
A když jsem pozorovala Junie s nimi dvěma — jak učí, krmí a šeptá jim tajemství — uvědomila jsem si, že tohle nikdy nebylo o slepici.

Bylo to o starostlivosti tam, kde ostatní přehlížejí.

O tom, že si zvolíme laskavost místo pohodlí.
O malé holčičce, která neviděla starou slepici, ale kamarádku, která si zaslouží ještě žít.

Paní Dottie se už nikdy nevrátila do svého starého domu. Její neteř ho prodala na jaře, ale ještě předtím nechala udělat rampu a vyvýšené záhony — pro případ, že by se Dottie někdy chtěla podívat zpět.

Jednou se vrátila — na podzim. O holi a s třesoucím se úsměvem.

Sedla si k Clovinu hradu a sledovala, jak si Junie hraje s Clover v trávě.
„Ona zachránila i mě,“ pošeptala. „Tvoje holka. Připomněla mi, jak vypadá láska.“

Přikývla jsem. Nebylo co říct.

Dnes, kdykoli vidím Clove, jak se kolébá po

Спросить ChatGPT