Okamžik, kdy se přiblížil k inkubátoru, se mu navždy vryl do paměti.
Byl to zkušený lékař, dobře obeznámený s prostředím novorozeneckého oddělení. Začínal běžnou ranní vizitu – den jako každý jiný. Alespoň do chvíle, než si všiml něčeho neobvyklého.
Uvnitř inkubátoru tiše leželo novorozeně, zabalené do přikrývky pod chladným svitem nemocniční lampy.
Zpočátku nic zvláštního. Ale když lékař natáhl ruku, aby zkontroloval identifikační náramek dítěte, projel jím nepopsatelný chlad.
Dítě, které přišlo na svět teprve nedávno, sevřelo jeho prst s nečekanou silou.
A v ten okamžik se všechny přístroje kolem začaly chovat podivně – blikaly, pípaly, spustily se alarmy… a pak náhle všechno utichlo.
Jedna ze sester zašeptala: „Tohle se už tento týden stalo podruhé…“
Ten pocit při pohledu na inkubátor se lékaři vryl hluboko do mysli.
Záhy se ukázalo, že situace není tak obyčejná, jak se zprvu zdálo.
V nemocniční databázi chyběly jakékoli záznamy o tomto dítěti. Žádné jméno, žádná matka, žádná digitální stopa.
Dítě bez identity. Bez minulosti. Bez původu.
I jeho fyziologické hodnoty se vymykaly běžným normám.
Senzory ukazovaly výkyvy srdeční frekvence, které jako by odrážely náladu lidí v místnosti.
Kdykoli k dítěti někdo přistoupil s klidem a laskavostí, přístroje se stabilizovaly.
Ale sebemenší napětí v atmosféře je opět rozrušilo.
Šlo jen o poruchu zařízení? Náhodu? Nebo o něco, co zatím neumíme vědecky vysvětlit?
Příběh, ač smyšlený, rozvířil různé domněnky – od banální administrativní chyby až po tajemného „potomka neznáma“, jak mu začali říkat někteří pověrčivější členové personálu.
Lékař, který byl svědkem událostí, se od toho dítěte nedokázal odtrhnout.
Denně se vracel, aby ho pozoroval – přitahován tichým, nevysvětlitelným tajemstvím, které mu nedalo spát.