Přišel jsem jen na běžný nákup – chleba, mléko, něco k čaji. Všechno probíhalo jako obvykle. Procházel jsem uličkami, poslouchal skřípání vozíku a rozhovory o slevách v dálce. Došel jsem k oddělení s domácími potřebami – potřeboval jsem baterie do ovladače.

A tam jsem se zastavil.

Přímo u regálů s nářadím, mezi krabicemi a žárovkami, seděl pes. Jen tak seděl, ani se nepohnul, jako by byl součástí výzdoby. Vodítko leželo na zemi, jakoby ho někdo právě pustil. Ale nikdo nikde. Žádný majitel, žádné známky spěšného odchodu.

Stál jsem a čekal, že se někdo přiřítí, zavolá ho jménem, omluví se. Ale nic. Pes klidně seděl a díval se přímo na mě. Netřásl se, nekňučel. Jen… čekal. Bylo to děsivé i dojemné zároveň.

Nemohl jsem jen tak odejít. Měl obojek – tedy má domov. Má majitele. Rozhlédl jsem se, prošel okolními odděleními, zeptal se prodavačů, ale nikdo ho neznal. Nikdo netušil, jak se tam pes vzal.

Už jsem skoro rozhodl, že si ho vezmu domů. Nechat ho tam prostě nešlo. Začal jsem si představovat, jak u mě bude žít, kde bude spát, co bude jíst.

A vtom přišel vedoucí obchodu. Zastavil se u mě a tiše řekl něco, co mě naprosto šokovalo. Zůstal jsem stát jako přimražený.

„Promiňte, je s vámi? To je Richie. Jeho majiteli se tady mezi regály udělalo špatně. Před několika hodinami. Zavolali jsme záchranku, odvezli ho do nemocnice. A pes zůstal. Chodili spolu všude. Vždycky držel vodítko v ruce. Ale když ho odnášeli na nosítkách… pustil ho. Chudák pes nevěděl, kam jít. Tak tu zůstal a čeká.“

V tu chvíli mi něco sevřelo srdce. Richie zůstal. Sám. Bez rozkazu, bez vysvětlení. Ale neodešel. Seděl tam, kde naposledy viděl člověka, který pro něj znamenal celý svět.

Kolik času už uplynulo? Kolik lidí prošlo kolem, aniž by si ho všimli? A on pořád čekal.

Nabídl jsem vedoucímu, že si psa vezmu k sobě, dokud se pán nevrátí. Zanechal jsem svou adresu a telefonní číslo.

Kéž by byli všichni na světě tak věrní jako tenhle pes.