V den svatby stála Sonja před starým zrcadlem, oblečená v bílých šatech, které jí připadaly cizí – jako kostým pro oběť. V rukou držela kytici lučních květin, kterou jí darovala Marie, její nejlepší kamarádka z dětství.

„Jsi silná, Sonjo. Nezapomeň na to,“ zašeptala Marie a objala ji zezadu.

Sonja jen přikývla, ale slzy jí už stékaly po tvářích.

Obřad se konal v malé vesnické kapli. Všude byl cítit vosk a zvadlé květiny. Její ženich Michal měl na sobě tmavý oblek a jeho šedivé vlasy se leskly ve světle svíček. Když se jí kněz zeptal, zda souhlasí, její hlas se zachvěl:

„Ano…“ vydechla sotva slyšitelně.

Pro hosty to byl znak velkého štěstí. Mladá, krásná vesnická dívka si bere bohatého muže z města – všichni věřili, že ji čeká světlá budoucnost. Ale Sonja znala pravdu. Její otec se topil v dluzích a jejich malé hospodářství krachovalo. Michal nabídl řešení – manželství výměnou za záchranu rodiny.

Když jí navlékl zlatý prsten na prst, její slzy nepřestávaly téct. Nebyly to slzy radosti, ale strachu, smutku a nejistoty.

Nový život v cizím domě

Po svatbě ji Michal odvezl do svého městského domu – obrovského sídla s vysokými stropy, studenými mramorovými podlahami a dlouhými chodbami zdobenými portréty předků, jejichž přísné pohledy ji sledovaly na každém kroku. Sluhové se tiše klaněli, ale Sonja se cítila jako vězeň.

Michal si všiml jejího neklidu a jemně ji vzal za ruku:
„Zvykneš si, děvče. Tohle je teď tvůj domov,“ řekl měkkým hlasem.

Ale nic jí tu nepřipadalo jako její. Její vesnické boty vypadaly směšně na pozlacené podlaze. Celý dům vyzařoval chladný luxus, který ji děsil.

Ticho noci

Když padla noc, Sonja, vyčerpaná ze všech událostí, požádala, zda si může jít odpočinout.

„Odpočiň si, budeš potřebovat sílu,“ řekl Michal s podivným úsměvem.

Zavřela dveře a padla na velkou postel přikrytou hedvábnou přikrývkou. Poprvé za celý den se uvolnila a rozplakala. Ale spánek nepřicházel. Myšlenky na rodiče a budoucnost jí nedaly pokoj.

Zvuk vody

Náhle uslyšela podivný zvuk – tichý, ale nepřerušovaný, jako by tekla voda. Narovnala se a začala naslouchat. Zvuk přicházel z koupelny na konci chodby. Nejprve si myslela, že je to jen běžný šum, ale její srdce začalo bít rychleji.

„Co když je Michalovi špatně?“ pomyslela si. Už byl ve věku, a ta myšlenka, že se mu něco mohlo stát, ji přiměla vstát.

Přehodila si lehký župan přes noční košili a bosa vykročila po studené podlaze. Chodba byla ponořena do tmy, jen úzký proužek světla se linul pod dveřmi koupelny. Sonja se zastavila a chytila za kliku.

Náhle zvuk vody ustal. Nastalo ticho – husté a těžké.

To, co viděla

Dveře se náhle otevřely. Michal stál před ní. Ale Sonja ho sotva poznávala. Jeho vlasy byly mokré a přilepené na čele, tvář rudá, a v očích mu svítilo něco nejasného a znepokojivého.

Ale to nejděsivější bylo něco jiného – v rukou držel malou dřevěnou krabičku, z níž kapala voda. Na jeho rukou si Sonja všimla čerstvých škrábanců, jako malých řezů.

„Co… co to je?“ zašeptala, ukazujíc na krabičku.

Michal se na ni chladně podíval a pak tiše a těžce řekl:
„Nemusíš to dnes večer vědět. Zítra pochopíš. Teď… neboj se mě.“

Ale jeho slova ji naplnila ještě větším strachem. Nohy jí zeslábly a sotva stála. Michal ji chytil za ruku – jeho dlaň byla studená a vlhká.

Tajemství, která mlčí

Tu noc Sonja neusnula. Slyšela jeho kroky v chodbě, zvuky otevíraných a zavíraných dveří a podivné kovové údery. V hlavě jí zněla jediná otázka: Kdo je ten muž, za kterého se provdala? Co skrývá ta krabička?

Pochopila jen jedno: cena, kterou zaplatila za záchranu své rodiny, ji možná bude stát víc, než si kdy dokázala představit.