Ani můj muž, ani přátelé – nikdo se neozval, nikdo se neptal, jak se mám. Když lékař zaznamenal čas úmrtí, zdravotní sestra mi podala její poslední písemnou zprávu. Uvnitř byla jména, zrezavělý klíč a ledové varování…

Pokoj v nemocnici voněl po dezinfekci a beznaději. Držela jsem její studené ruce a sledovala, jak přístroje měří poslední nádech jejího života. Venku, za zdmi, život pokračoval – hlasy, pláč, dokonce i smích. Ale tady, vedle mě, bylo všechno zastavené, jako by svět zmizel.

Když monitor vydal poslední pisklavý tón, pocítila jsem prázdnotu na prsou. Lékař s lhostejným výrazem zapsal čas úmrtí a odešel, nechávaje mě samotnou. Sestra, s pohledem plným soucitu, ke mně přišla a podala mi starou, zažloutlou obálku.
— Toto je pro vás, — řekla tiše.

Dopis
Obálka byla roztržená a špinavá, jako by skrývala příliš mnoho tajemství. Otevřela jsem ji rukama, které se mi třásly. Uvnitř byl kousek papíru s pěti jmény a malý zrezavělý klíč. Na kovu byly vyryty podivné symboly. Pod jmény byla zpráva:
„Neotevírej tu dveře po západu slunce, pokud uslyšíš kroky. Přicházejí ti, jejichž jména jsou zde napsaná.“

Mráz mi přeběhl po zádech. Poznala jsem jméno jednoho souseda – starého muže z našeho vchodu. Ostatní jména mi nic neříkala.

První noc
Vrátila jsem se domů pozdě večer. Můj muž tam nebyl a ani nezavolal. Dopis a klíč jsem položila na stůl a dívala se na ně, jako by mohly promluvit. Venku se snášela noc a já cítila, že tma přináší něco strašného.

Kolem deváté večer jsem uslyšela kroky na chodbě. Pomalu, jeden po druhém, se blížily k našim dveřím. Srdce mi ztuhlo. Nikdo obvykle v tu dobu nepřichází. Podívala jsem se přes kukátko.

Chodba byla prázdná. Ale slyšela jsem něčí dech – těžký, pomalý, hned za dveřmi.

Druhý případ
Následující den jsem zavolala manželovi, ale on jen řekl:
— Uklidni se, večer si promluvíme.

Když opět padla noc, kroky se vrátily. Tentokrát byly hlasitější, rytmičtější. Stála jsem u dveří, svírala klíč v ruce, jako bych se mohla bránit. Pak někdo z druhé strany zašeptal:
— Pamatujeme si jména…

Ustoupila jsem od dveří, tělo mi ztuhlo. Kroky pak zmizely.

Tajemné úmrtí
O dva dny později jsem se dozvěděla, že starý soused – muž, jehož jméno bylo na seznamu – byl nalezen mrtvý před budovou. Jeho tvář byla bledá, bez známek života.

Vytáhla jsem dopis. Jeho jméno bylo vybledlé, jako by ho někdo vymazal. Klíč mi připadal těžší a chladnější.

Vyznání mého muže
Když se konečně vrátil, ukázala jsem mu dopis. Jeho tvář zbledla, byla bílá jako papír.
— Neměla jsi to číst, — řekl chraplavým hlasem. — Teď už je pozdě.
— Pozdě na co? Co znamenají ta jména? Co je to za klíč?
Neodpověděl. Jen vzal dopis a zavřel ho do šuplíku.
— Ať se stane cokoli, nikdy neotevírej dveře po západu slunce. Pokud uslyšíš ty kroky – dělej, že neexistuješ.

Strach roste
Každou noc jsem znovu slyšela kroky. Vždycky zastavovaly u našich dveří. Někdy bylo tiché ťukání, jindy sotva slyšitelné šepoty. Cítila jsem, jako by mě někdo označil a čekal na chvíli slabosti, aby mohl vstoupit.