Mysleli jsme si, že ten starý muž nepřežije noc. Jeho dech byl slabý, kašel ho vyčerpával, rty měl suché od vysoké horečky. Ale dál opakoval:

— Max… Max…

Zpočátku jsme si mysleli, že jde o jméno blízké osoby — syna nebo přítele. Jemně jsem se zeptala:

— Kdo je Max?

Zašeptal s námahou:

— Můj věrný přítel… Moc mi chybí.

V tu chvíli nám to došlo — mluvil o svém psu. Spojila jsem se s jeho dcerou, která přijela ve spěchu z jiného města. Když jsem zmínila Maxe, rozplakala se:

— To je náš zlatý retrívr, je mu třináct let. 😱😨

Zatímco byl otec v nemocnici, Max byl u mého bratra.

Rozhodli jsme se zařídit setkání. Sestřička pomohla získat souhlas lékařů a o pár hodin později se otevřely dveře pokoje — Max vstoupil.

Když pes uviděl svého pána, stalo se něco nečekaného, co nás všechny hluboce dojalo.

Stále dokola opakoval jen jedno jméno. Když jsme pochopili, o koho jde, slzy nám prostě stékaly po tvářích.

Když pes uviděl svého pána, ocas se mu roztřásl, oči se mu rozzářily. Skočil na postel a položil hlavu na Vladimirovu hruď.

Starý muž po dlouhé době otevřel oči a zašeptal:

— Max, našel jsi ho?

Vyměnili jsme si pohled s dcerou. Zeptala se:

— Koho, „jeho“?

Žádná odpověď. Ale v tu chvíli jako by se Vladimir uklidnil, dech se mu zklidnil, pevně svíral psí srst mezi prsty.

— Už mě jednou zachránil… — zašeptal. — Ve sněhu, když mi nikdo nevěřil.

O pár dní později se Vladimirův stav zlepšil. Max ho neopouštěl ani na vteřinu.

Jednoho dne mě zavolal a zeptal se:

Stále dokola opakoval jen jedno jméno. Když jsme pochopili, o koho jde, slzy nám prostě stékaly po tvářích.

— Myslíte, že pes může zachránit člověka?

Podívala jsem se na Maxe a odpověděla:

— Zdá se mi, že to právě vidím.

— Max nezachránil mě, — řekl Vladimir. — Zachránil dívku z vedlejší ulice — Lenu.

Bylo to před třinácti lety. Bylo jí šestnáct, všichni si mysleli, že utekla. Ale já cítil, že něco není v pořádku.

Vyprávěl, jak ji každý den s Maxem hledali v lesích a roklích, ale nikdo mu nevěřil.

Až do dne, kdy se pes zastavil na kraji a začal štěkat. Pod keřem našli šátek a Lenu, promrzlou, ale ještě dýchající.

Ukázalo se, že ji její adoptivní otec týral, a ona se pokusila utéct. Byla opuštěná v lese, a bez Maxe by ji nikdy nenašli.

Dívka pak nějaký čas žila u Vladimira, později si ji vzala pěstounská rodina.

Psali si, ale kontakt se přerušil. A Max na ni celý život čekal.

Vyprávěla jsem ten příběh kolegyni, která našla starý novinový článek: „Pes přivedl muže k pohřešované dívce“.

Byla tam i fotografie.

Stále dokola opakoval jen jedno jméno. Když jsme pochopili, o koho jde, slzy nám prostě stékaly po tvářích.

Zveřejnila jsem příběh na internetu — bez jmen, jen Max, Vladimir a Lena. O pár dní později přišel dopis:

— Jmenuji se Lena. Myslím, že jde o mě.

Přijela do nemocnice s pětiletou dcerou. Nesměle se zeptala:

— Pane V.?

Vladimir se usmál:

— Max, našel jsi ji. Opravdu jsi ji našel.

Od té doby chodila Lena za Vladimirem každý den a říkala:

— Vždy jste byl moje rodina. Dovolte mi postarat se o vás.

S povolením lékařů šel Vladimir bydlet k ní.

Max byl opět šťastný — měl dvorek, slunce a novou malou kamarádku, která mu četla pohádky.

Stále dokola opakoval jen jedno jméno. Když jsme pochopili, o koho jde, slzy nám prostě stékaly po tvářích.

Vladimir žil ještě rok a půl — plný lásky a péče. Když odešel, Max si lehl vedle něj a zůstal nehybně ležet celé hodiny.

Na pohřbu Lena řekla:

— Vladimir mě nezachránil jen fyzicky — on ve mně věřil. A Max… ten mě našel dvakrát.

Později se v její zahradě objevila pamětní deska s tímto nápisem:

„Max — strážný anděl. Vždy dobrý chlapec.“

A dole malá věta:

„Stále volal Maxe. Nevěděli jsme, kdo to je. Ale teď už na něj nikdy nezapomeneme.“