Včera byl opravdu parný den. Vzduch se ani nepohnul, asfalt se tavil pod nohama a já měla jen jedno přání – co nejrychleji se dostat domů a zapnout klimatizaci. Ale předtím jsem se rozhodla ještě rychle zastavit v supermarketu a koupit něco k večeři.

Na parkovišti jsem šla kolem aut, mžourala do slunce, když jsem najednou ucítila něco… divného. Otočila jsem se – a uviděla ji. Německý ovčák. Seděla zavřená v autě a trpěla vedrem. Hned jsem cítila úzkost – skla byla zamlžená horkem, pes těžce dýchal, jazyk venku, skelné oči. Bylo vidět, že je na pokraji zhroucení. Pokud je venku přes 30 stupňů, uvnitř auta je mnohem víc.

Na čelním skle jsem si všimla lístku s telefonním číslem. Zavolala jsem. Ozval se muž. Pokusila jsem se klidně vysvětlit:

„Vašemu psovi je zle z horka, vraťte se hned a aspoň otevřete okno!“ Ale místo toho jsem uslyšela chladnou odpověď:

— Nechal jsem mu vodu. To není vaše věc.

Voda tam opravdu byla – ale v zavřené lahvi. Vřela jsem vzteky. Jak, proboha, má pes pít vodu z uzavřené lahve?! Nemohla jsem dál čekat. Vzala jsem nejbližší kámen a celou silou udeřila do skla. S rachotem se vysypalo. Auto začalo houkat, ale bylo mi to jedno.

Vytáhla jsem psa ven. Zhroutil se vedle mě, těžce dýchal, ale už se začínal zotavovat. Polila jsem ho vodou a zavolala pomoc.

O pár minut později přiběhl ten „majitel“. Obličej zkřivený vztekem:

— Co to děláte! Zavolám policii!

A opravdu zavolal. Jenže když přijeli policisté, stalo se něco, co nikdo z nás nečekal

Policie si vyslechla obě strany a podívala se na stav zvířete. Rozhodla, že zákon jsem neporušila já, ale on. Dostal pokutu, začalo se proti němu řízení za týrání zvířat, a mně podali ruku a poděkovali.

A pes?

Teď je doma, u mě. Sytý, šťastný uzlíček oddanosti. Ten ovčák, který včera málem zemřel kvůli něčí nezodpovědnosti, dnes spí u mých nohou. A víte co? Udělala bych to znovu. Bez váhání.

Nechápu ty nezodpovědné lidi, kteří si neuvědomují, že zvířata jsou stejně živé bytosti jako my. Potřebují péči. Nejsou to hračky!