Nejprve nastalo ticho. Poté šeptání.
— „Vážně? Kdo by ji zaměstnal?“
— „Programátorka? V jejím věku?“
— „To je nějaký vtip, ne?“
— „Pamatuje si vůbec, jak se zapíná počítač?“
Někteří se smáli nahlas, jiní se šklebili a natáčeli videa na Stories. Několik lidí dokonce pronášelo sarkastické poznámky dost hlasitě, aby je slyšela.
Nikdo z nich ale netušil, kdo je ta žena, která tiše seděla v rohu místnosti.
Nepřišla si pro soucit. Nežádala žádné zvláštní výsady. Nemluvila o důchodu, vnoučatech nebo o bolestech v kolenou. Prostě si sedla, otevřela notebook, který dostala, a začala číst technický test.
Jmenovala se Margarita Sergejevna. Bylo jí 63 let.
A přišla soutěžit o stáž na pozici juniorního programátora — v jedné z největších IT firem v zemi.
Začátek, který nikdo nečekal
Ještě před pěti lety neměla tušení, jak poslat e-mail. Ztratila lásku svého života, prošla těžkou operací a odešla do důchodu s pocitem prázdnoty.
Rodina jí radila, aby si odpočinula, šila, dívala se na seriály a našla si klid.
Ale jednoho dne jí vnuk ukázal jednoduchou logickou počítačovou hru.
Tu noc nemohla usnout.
Druhý den našla bezplatný kurz Pythonu. Nerozuměla téměř ničemu. Pojmy jí zněly jako cizí jazyk, kód jí házel chyby pokaždé. Ale nevzdala to.
Absolvovala přes 30 kurzů, trávila dny a noci u obrazovky — bez lektora, bez pomoci. Sama. S důchodovým rozpočtem a starým notebookem. Psala kód, dělala chyby, opravovala je. Znovu a znovu.
Osudný den
Když viděla výzvu ke stáži, nemyslela si, že ji pozvou. Ale dostala e-mail. A dostala test.
Vyřešila ho. Skromně, ale správně. Pak přišla finální fáze: živé programování v místnosti plné mladých talentů a inženýrů z firmy.
Tehdy začaly úsměšky. Stories. Vtipy na její účet.
Ale zatímco se smáli, ona psala. Tiše. Soustředěně.
Přečetla si zadání několikrát. Vytvořila logiku a algoritmus. Napsala čistý a funkční kód. Po třiceti minutách — „submit“.
Inženýr, který vše sledoval ze zákulisí, tiše řekl:
— „Překonala tři z našich juniorů…“
Zvrat, který nikdo nepředvídal
Druhý den se video rozšířilo po interních firemních kanálech. Ale ne jako posměch. Jako inspirace.
„Tohle je opravdové odhodlání.“
„Nejlepší lekce pro nás všechny.“
„Vášeň nezná věk.“
Nejenže ji přijali jako stážistku, ale nabídli jí i vedení interních workshopů — ne o kódování, ale o motivaci, vytrvalosti a duševní síle.
Dnes stojí v konferenční místnosti té firmy malá cedulka:
„Kód nevidí věk. Jen to, jestli funguje. A kdo se nevzdává.“
Margarita sedí u okna. Vždy s šálkem kávy a dvěma monitory. Vždy přesná, tichá a připravená.
A ti, co se smáli? Teď přicházejí, klepou na její dveře a nesměle se ptají:
— „Margarito Sergejevno, mohla byste se mi podívat na kód?“
A nikdo, opravdu nikdo, už se neptá, jestli ví, jak se zapíná počítač.