Ráno začalo jako obvykle. Ticho v bytě, ranní světlo přes závěsy a já jsem, jako vždy, šla do kuchyně udělat si kávu. Ale sotva jsem vstoupila, zůstala jsem stát jako přimražená.

Na zdi, přesně na hranici mezi kuchyní a obývákem, bylo něco, co jsem nikdy předtím neviděla. Z tenké praskliny vytékala růžová, lepkavá hmota. Byla divná, s nezvyklou texturou a vypadala… živě.

První myšlenka: vlhkost, plíseň, stará montážní pěna? Ale ta barva, ten zápach, způsob, jakým se to pohybovalo – to nebylo normální.

Protože byt mám pronajatý, hned jsem zavolala majiteli. Dorazil za půl hodiny. A právě tehdy to začalo být ještě podivnější.

Majitel se choval až podezřele klidně.
Když tu hmotu uviděl, řekl jen:
— „Ále, nic hrozného, to je jen stará montážní pěna. To se občas stane.“

Nasadil si rukavice, otřel část hmoty papírovým ubrouskem a okamžitě se začal chystat k odchodu. Nezeptal se, kdy jsem si toho všimla, nezajímal se, jestli to zapáchá – nic. Vyhýbal se očnímu kontaktu. Choval se jako někdo, kdo chce co nejrychleji zmizet.

Bylo mi to jasné — něco skrýval.

Rozhodla jsem se zjistit pravdu sama
Jakmile odešel, ticho v bytě bylo zlověstné. A tehdy jsem to uslyšela – tiché, sotva slyšitelné šustění… zevnitř zdi.

Nasadila jsem si rukavice, vzala nůž a baterku. Pomalu jsem se přiblížila k prasklině a začala opatrně odstraňovat kousek omítky. Malé kousky padaly na podlahu. Růžová hmota tam stále byla.

A pak — něco se pohnulo.

Zápach mě úplně ochromil
Nejdřív byl slabý, skoro neznatelný. Ale pak začal sílit. Zápach rozkladu. Něčeho shnilého. Smrti.

Přiblížila jsem baterku a posvítila dovnitř.
A tam – mezi dráty a trubkami – jsem uviděla něco lesklého, vlhkého, organického. Pulzovalo to.

A tehdy… to na mě zíralo.
Bylo to jasně oko. Kalné, ale přesto — oko.

To nebylo žádné zvíře. Nebyla to pěna. Bylo to… něco
Ucouvla jsem s výkřikem. Nůž mi vypadl z ruky. Srdce mi bušilo jako o závod.
To, co jsem viděla, nepatřilo do tohoto světa. Nebyl to ani potkan, ani žádný hmyz. Bylo to něco, co se nedá popsat.

Hýbalo se to. Reagovalo to na světlo.

V panice jsem zavolala policii. Nejprve si mysleli, že jde o hlodavce. Ale i tak poslali hlídku.

Reakce policisty mluvila za vše
Mladý policista přišel a skepticky nahlédl do otvoru. Ale jakmile posvítil dovnitř, jeho výraz se změnil.
Ustoupil a zašeptal do vysílačky:
— „Pošlete okamžitě posily. Máme tu situaci.“

Požádali mě, abych byt ihned opustila. Noc jsem strávila u kamarádky.

Co našli – nikdo nechce říct nahlas
Druhý den mě zavolali.
Ve zdi našli organickou tkáň neznámého původu. Ne zvíře. Ne materiál. Něco… neidentifikovatelného.

Odmítli říct víc. Jeden z policistů mi jen řekl:
— „Tohle jste neměla vidět.“

Majitel? Zmizel
Telefon má vypnutý. Kancelář zavřená. Sousedé mluví šeptem. Jedna starší paní mi řekla:
— „Vždycky byl divný… ale tohle nikdo nečekal.“

Od toho dne nemohu spát
Zdálo se mi o tom oku. O tom zápachu. O tom šustění ve tmě. Už nevěřím tichu. Nevěřím zdím. Bojím se každé praskliny.

Nikdy se do toho bytu nevrátím. Nikdy.

Jestli si někdy všimnete něčeho růžového, lepkavého nebo divného, co vytéká ze zdi – neignorujte to.
Nevěřte, když vám řeknou: „To je jen pěna.“

Protože někdy, za zdmi…
se skrývá něco, co by nemělo existovat.