Lékaři se po více než měsíci rozhodli odpojit přístroje, které udržovaly policistu naživu. Jeho tělo bylo připojeno k mnoha přístrojům, jejichž blikající světla osvětlovala polotmavou nemocniční místnost. Diagnóza zněla děsivě: těžké poškození mozku po zranění utrpěném ve službě. Upadl do bezvědomí a už se neprobudil. Lékaři udělali vše, co bylo v jejich silách, ale naděje ubývalo.

Ten den se personál rozhodl k těžkému kroku: pokud se neobjeví žádné známky zlepšení, přístroje budou odpojeny. Rodina byla už informována. Před tímto rozhodujícím krokem se však lékaři rozhodli přivést k pacientovi jeho věrného přítele – malého psa jménem Lari.

Lari byl ještě štěnětem, ale už sloužil se svým pánem v policejní kynologické jednotce. Spojovalo je mnohé: výcvik, noční hlídky, riziko, vzájemná důvěra. Pejsek byl vpuštěn do sterilního pokoje – opatrně našlapoval, uši měl přitisknuté k hlavě, v očích měl úzkost a zmatek.

Když Lari uviděl nehybného pána, jeho výraz se změnil. Ztuhl, zastavil se a upřeně zíral na známou tvář. Náhle se z něj ozvalo hlasité štěkání – ostré a naléhavé, jako by volal, aby se jeho pán probudil. Poté se s nečekanou energií vrhl přímo na postel, čenichal mu obličej a vrtěl ocasem, jako by šlo o jedno z jejich běžných setkání po směně.

Monitory najednou vydaly ostré pípnutí, obrazovky zazářily, jako by zachytily nečekaný signál. Srdeční tep prudce stoupl, dechový rytmus se změnil.

„Co to je?!“ vykřikla sestra a vběhla do pokoje.

Lékaři se rychle seběhli. Nemohli uvěřit svým očím – obrazovka jasně ukazovala první spontánní nádechy.

Policista zamrkal a pokusil se pohnout prsty. Štěně štěkalo radostí a třelo se čumákem o jeho tvář, jako by ho zvalo zpět k životu.

Nikdo nedokázal tento jev vysvětlit – snad známá vůně psa, jeho přítomnost, probudila v mozku ty nejhlouběji uložené mechanismy, paměť a vůli žít.

Důstojník byl slabý, ale přišel k vědomí, a jeho pohled se poprvé za dlouhou dobu zaostřil – přímo na radostného Lariho. Zdálo se, že se dokonce pokusil usmát.

Lékaři, stále v šoku, se na sebe podívali – a jeden z nich tiše pronesl:

„No tedy, chlape… vypadá to, že jsme ho nechali přijít na rozloučenou kvůli něčemu, co mělo smysl.“