Ještě před měsícem byla úplně jiná žena. Silná, veselá, plná života. Lidé ji zdravili na ulici, děti se na ni usmívaly. Ale od chvíle, kdy pohřbila svého jediného syna — něco se v ní nenávratně zlomilo.

Uzavřela se do sebe. Nejedla. Nemluvila. Nechodila ven. Závěsy byly stále zatažené, telefon nezněl, okna byla němá. Její přítomnost byla jen stínem toho, čím kdysi byla.

A pak — přišly sny.

První noc si myslela, že se zbláznila. Ve snu její syn seděl vedle její postele. Ne jako duch, ne v bílém — ale živý. Ve své staré bundě, s vystrašeným pohledem. Chytil ji za ruku a řekl:
— Mami, nejsem mrtvý. Udělali chybu. Pomoz mi.

Probudila se s výkřikem, s tlukoucím srdcem jako nikdy předtím. To nebyl obyčejný sen. Cítila ho — byl skutečný, přítomný.

Druhý den šla na policii.

— Prosím, vyslechněte mě, — řekla se slzami v očích. — Viděla jsem svého syna živého. Není v hrobě. Musíme to zjistit.

Policisté ji sledovali se soucitem, ale ne s vírou.

— Jste v šoku. Vaše mysl se snaží vyrovnat se ztrátou. Potřebujete odpočinek, ne otevírat hroby.

Ale její srdce nemohlo odpočívat.

Každou noc se sen opakoval. Synův hlas byl čím dál jasnější, zoufalejší.

— Proč mi nevěříš, mami? Vždycky jsi mi věřila…

Už nemohla dál čekat.

Brzy ráno, ještě před východem slunce, vzala lopatu — tu samou, se kterou kdysi společně sázeli stromy — a vydala se na hřbitov.

Přesně věděla, kam jít, jak se vyhnout hlídačům. Zem byla stále měkká. Kopala s bolestí, se slzami, ale i s podivnou silou, jako by ji něco vedlo.

Po hodině ucítila dřevěný povrch rakve. Položila na ni ruku. Zdála se — teplá. Nebo to byla jen její víra?

Otevřela ji.

A ztuhla.

TO NEBYL JEJÍ SYN.

V rakvi ležel muž. Podobný jejímu synovi, ale ne on. Nebyl tam ani ten znaménko na bradě, ani mateřské znaménko na rameni. Ruce měl silnější. A tvář — cizí.

Rozplakala se, ale ne ze smutku — z hněvu. Z potvrzení, že její bolest nelhala.

Sousedé ji slyšeli a zavolali policii. Když dorazili, už stála vedle otevřeného hrobu a opakovala:
— Nevěřili jste mi. To nebyl můj syn.

Okamžitě byl případ znovu otevřen. Byly provedeny nové pitvy.

A pravda vyšla najevo: ve stejný den dorazila do márnice dvě těla — její syn a neznámý muž bez dokladů. Kvůli administrativní chybě je zaměnili.

A její skutečný syn?

Našli ho po třech dnech — na soukromé klinice, přijatého jako „neidentifikovaný“. Zraněný