Na okraji malé vesnice, vedle pokřivených plotů a prašné cesty, se konal pohřeb. Obloha byla nízká, šedá, pochmurná. Vítr nesl vůni vlhké země a zvadlých květin. Lidé oblečení v tmavém stání tiše kolem čerstvě vykopaného hrobu. Někteří tiše plakala, jiní se skloněnými hlavami křížili a hleděli do země.
Rakev už byla položena nad hrobovým otvorem. Stačilo jen pronést poslední slova a hodit hrst země. Vše probíhalo podle zvyklostí. Ticho, smutně, důstojně.
A pak — něco narušilo ten klid.
Najednou se ozvalo hlasité a rychlé dupání — koňské kopyta. Přibližovali se neuvěřitelnou rychlostí.
Všichni se otočili. A pak ji uviděli.
Z lesa jako přízrak vyšla klisna. Vysoká, elegantní, s lesklou kaštanovou srstí a bílou skvrnou na čele. Utíkala přímo ke shromážděným lidem. Bez strachu, bez váhání. Jako by věděla, kam jde. Jako by věděla, proč je tady.
Nastala panika. Ženy vykřikly. Muži zakryli děti. Někdo vytáhl telefon. Vypadalo to divoce, nepředvídatelně. Bály se, že shodí rakev, že někoho zraní.
Ale to se nestalo.
Klisna náhle zastavila. Jen krok od rakve.
Stála jako přikovaná. Neviděla lidi, neviděla květiny. Dívala se jen na rakev.
Dýchala hluboce. Hruď se jí pomalu zvedala a klesala. Nikdo se nepřibližoval. Nikdo nechápal, co se děje.
Pak se přiblížil starší muž v dlouhém černém kabátě a zašeptal:
— To je jeho klisna. Marta.
Šeptání se rozšířilo mezi přítomnými. Někteří se křížili. Vše najednou získalo smysl. Marta byla s nebohým téměř patnáct let. Jediná společnice v jeho osamělém životě. Bydlel na konci vesnice, blízko lesa. Každý den s ní mluvil, staral se o ni. Když zemřel, zmizela. Lidé si mysleli, že utekla ze strachu. Hledali ji, volali — marně.
A teď… se vrátila. Právě v den jeho pohřbu.
A pak — něco ještě strašnějšího a znepokojujícího. Klisna se sklonila na přední nohy. Pomalu, vědomě. Nebyla to únava. Byla to úcta. Smutek. Rozloučení.
— Přišla se rozloučit — řekla se chvějícím se hlasem žena s šátkem na hlavě.
Nikdo nevěděl, jak našla cestu. Jak znala čas. Ale byla tam. A neodcházela.
Stála nehybně, zatímco pokládali rakev. Dokonce ani když začala na rakvi padat země, nepohnula se. A když lidé začali odcházet — stále tam byla.
A teprve potom se pomalu, důstojně otočila a zamířila zpět do lesa. Tam, odkud přišla.
Jeden z mužů se ji pokusil sledovat. Ale vrátil se sám.
— Nikdo jí nedovolí přiblížit se. Odchází sama.
Vesnice byla otřesena. Někteří říkali, že to byl jen instinkt. Jiní — že to byl znamení. Ale většina mlčela. Protože v duši cítili: nebylo to obyčejné zvířecí chování.
Přišly dny. Nikdo Martu už neviděl. Ale všichni, kdo tam byli, pokračovali v vyprávění o tom okamžiku. S úžasem, s úctou. Protože to bylo pravé rozloučení. Ticho. Mocné. Věčné.
Od té doby ve vesnici říkají:
— Když po tobě takto zvíře oplakává, pak jsi byl dobrý člověk. Protože ani šelma, ani nebe nelžou.
A každý, kdo slyší tento příběh, si pomyslí: Kdo přijde na mou rakev? Kdo mě tak hluboce pocítí, že přijde z lesa jen proto, aby se se mnou rozloučil?
Marta zmizela. Ale vzpomínka na ni zůstala.
A už ji neříkají jen klisna.
Říkají jí Strážkyně duše.