Byla jsem v business třídě. Dlouhý let. Lístek jsem si koupila s předstihem a vybrala si místo u okna – chtěla jsem let strávit v klidu, trochu pracovat a odpočinout si. Všechno probíhalo normálně: cestující nastupovali, kufry se ukládaly do zavazadlových prostor, letušky nabízely vodu.

Už jsem seděla na svém místě, když do kabiny vešel muž v drahém obleku. V ruce držel kožený kufřík a s naprostou sebejistotou zamířil ke svému místu – vedle mě. Podíval se na sedadlo, pak na mě, znechuceně se ušklíbl a nahlas, aby ho slyšeli všichni kolem, řekl:

— Co to má být? Zaplatil jsem za business třídu, ale připadám si jak v metru ve špičce!

Výrazně protočil oči a vrhl na mě pohrdavý pohled.

— Letím na důležitou konferenci, potřebuji se připravit, a teď se ani pořádně nemohu posadit, — řekl, když se s těžkostí usazoval vedle mě.

Pochopila jsem, na co naráží. Tedy — na koho.

— Proč vůbec prodávají místa lidem jako ona? — zamumlal si pro sebe, ale dost hlasitě, abych to slyšela.

Sedl si a začal mě hned strkat loktem, jako by chtěl ukázat, jak moc mu to vadí. Bylo to nejen fyzicky nepříjemné, ale i strašně ponižující. Otočila jsem se k oknu a zadržovala slzy. Nikdy bych si nemyslela, že dospělý, seriózně vypadající člověk může být tak zlý.

Celý let neustále hýbal papíry, funěl a šustil – jako naschvál. Ale už neřekl ani slovo. Vydržela jsem to. Jsem zvyklá na předsudky. Ale ne na takovou otevřenou nenávist.

Na konci letu se ale stalo něco nečekaného, co ho donutilo svého chování hořce litovat 😲😨

Vyprávím svůj příběh v prvním komentáři a budu moc ráda za vaši podporu ⬇️⬇️

Když letadlo přistálo a začali jsme vystupovat, přišel ke mně můj asistent z ekonomické třídy. Uctivě pokývl a řekl:

— Paní Smithová, bude vám vyhovovat, když po registraci v hotelu rovnou pojedeme na místo konference? Všechno už mám připravené.

Muž, který seděl vedle mě, úplně ztuhl. Cítila jsem jeho pohled. Asistent odešel a on náhle promluvil úplně jiným tónem:

— Promiňte… letíte taky na tu konferenci? Slyšel jsem, že tam bude přednášet velmi uznávaný vědec… Taky se jmenuje Smithová.

— Ano, — odpověděla jsem klidně a vzala si tašku, — to jsem já.

Znejistěl, zbledl a začal koktat něco o tom, jak se už dlouho zajímá o mou práci a jak slyšel o mé přednášce o kognitivních technologiích.

Jen jsem se zdvořile usmála a odešla první. On zůstal sedět, jako by z něj někdo vysál veškerý vzduch.

Doufám, že po tomhle přestane ten cizinec soudit lidi podle vzhledu.