Ten den jsem musela nastoupit do letadla se svým dvouměsíčním synem. Můj manžel byl v jiném městě a my jsme za ním letěli sami dva. Neměla jsem žádnou jinou pomoc – žádné příbuzné ani kamarádky nablízku. Šestihodinový let mi připadal jako věčnost.

Můj chlapeček, který bývá obvykle klidný a tichý, byl ten den podrážděný – možná kvůli tlaku, hluku, nebo prostě z únavy. Často plakal, nemohl usnout, a já se držela z posledních sil, abych se nerozplakala s ním.

Když letuška přinesla jídlo, nemohla jsem ani pomyslet na to, že bych se v klidu najedla. Malý byl celou dobu v mých rukou – krmení, přebalování, pokusy o utišení.

Tohle je moje rutina. Nestěžuji si. Ale tentokrát vedle mě seděl muž v obleku – bylo vidět, že letí kvůli důležitým záležitostem. Vypadal unaveně, podrážděně, těžce si povzdechoval, vrhal na nás nepříjemné pohledy a něco si mumlal pod vousy. Bylo mi čím dál hůř. Nemohla jsem se na něj ani podívat, abych se necítila provinile. Chápala jsem, že se sotva drží, aby na mě nezačal křičet.

Držela jsem se, dokud se na mě nepodíval a neřekl něco, co mě nechalo ještě dlouho v šoku 😲😲

Pokračování v prvním komentáři 👇👇

— Dejte mi dítě. Podržím ho, zkuste si trochu odpočinout.

Byla jsem v šoku.

— Promiňte, děkuji, to není nutné… Omlouvám se, že vás obtěžujeme…

— To je v pořádku, — řekl. — Jsem lékař. Pediatr. Mám doma dvě děti. Vím, jaké to je. Let je stres, zvlášť pro takové malé. Pojďte, nebojte se.

Opatrně jsem mu syna podala. Muž ho držel jistě a klidně. A můj chlapeček – poprvé po dlouhé době – přestal plakat a klidně mu usnul v náručí.

Zavřela jsem oči a spala téměř hodinu. Byla to ta nejlepší hodina celého dne.

Už jsme pak moc nemluvili. Ale když letadlo začalo klesat, jemně mi syna vrátil a řekl:

— Jste velmi silná máma. Nikdy o tom nepochybujte.

A tahle slova si zapamatuji na dlouho.