Už několik let žiji sama. Manžel mě nedávno navždy opustil, děti se rozprchly po světě a navštěvují mě jen zřídka. Mým jediným stálým společníkem se stala moje fenka – zlatý retrívr jménem Bonya.
Je chytrá, klidná a vnímavá. Nikdy neprojevila žádné známky neklidu bez důvodu. Rozuměly jsme si téměř beze slov – a právě proto mě její chování tolik znepokojilo.
Začalo to jednoho brzkého rána. Probudil mě podivný zvuk – jako by někdo tiše škrábal zeď. Otevřela jsem oči a viděla, že Bonya stojí u zdi naproti posteli a zuřivě ji škrábe packami.
„Co jsi tam našla? Pavouka nebo co?“ zamumlala jsem, když jsem se k ní přiblížila.
Na zdi nebylo nic – žádní pavouci, žádné praskliny. Pohladila jsem Bonu, odvedla ji do kuchyně, ale jakmile jsme se vrátily do ložnice, opět běžela k tomu samému místu.
Tak to pokračovalo několik dní. Začala jsem být podrážděná – nespala jsem, byla jsem unavená a nechápala jsem, co ji trápí.
V jednu chvíli jsem to už nevydržela. Zavolala jsem odborníka, aby prostě zeď rozebral a zjistil, co se děje. Mistr přijel, vyslechl mě a začal odstraňovat sádrokarton. Jakmile otevřel potřebné místo, hned jsme si všimli něčeho děsivého… 😱😱 Bonya se nemýlila!
Jakmile odkryl danou část, z zdi se vyvalil štiplavý zápach spáleniny.
„Stop! Nedotýkejte se toho,“ řekl ostře a vytáhl baterku.
Uviděli jsme něco, co jsme nečekali: za sádrokartonem byla stará, ohořelá elektroinstalace. Izolace byla téměř celá spálená, místy byl kov již odkrytý.
Jeden z kabelů jiskřil.
„Měla jste neuvěřitelné štěstí,“ řekl mistr. „Ještě chvilka a vypukl by požár.“
Později mi vysvětlil, že šlo o starou hliníkovou elektroinstalaci, kterou nikdo při předchozí rekonstrukci nevyměnil. A někdo zřejmě jen přikryl problémové místo sádrokartonem, aby ušetřil.
Bonya však cítila pach spáleniny a možná slyšela i slabé praskání, které jsem já vůbec nevnímala.
Po výměně kabeláže a kompletní kontrole elektroinstalace jsem konečně mohla zase klidně spát. Ale hlavně – pochopila jsem, že moje fenka není jen věrný přítel. Je to můj skutečný anděl strážný.