Byl to den, o kterém jsem snila od dětství. Všechno — až po poslední ubrousek na stole — jsem měla do detailu promyšlené. Sněhobílé šaty, zářivý účes, dokonalý make-up, něžná kytice v ruce — cítila jsem se jako hrdinka vlastní pohádky. Právě jsme si s mým nynějším manželem vyměnili prstýnky a restaurace se rozezněla potleskem. Všechno šlo dokonale.

Na dvoře restaurace byla malá fontána — zajímavé designové řešení. Voda v ní byla průzračná a studená, tiše zurčela a dodávala letní atmosféře eleganci. Dokonce mě napadlo, že na jejím pozadí vzniknou krásné fotografie.

Když přišel čas rozkrojit svatební dort, všichni hosté nás obklopili s telefony v rukou. Ozývaly se výkřiky „Polibek!“, smích a hudba. Vzala jsem nůž, můj manžel položil ruku na mou — a začali jsme krájet první kousek. Právě v tu chvíli mě nečekaně zvedl do náruče.

Nejdřív jsem se usmála, myslela jsem si, že mě chce romanticky zvednout. Ale už za vteřinu jsem pochopila — nenese mě k přípitku, ani na taneční parket, ale… k fontáně.

Nestihla jsem ani vykřiknout. Během okamžiku byly moje šaty přilepené k tělu, voda mi zalila boty, vlasy se mi roztekly po obličeji a make-up byl rozmazaný. Voda byla ledová, i přes letní horko. Hosté ztichli. Někteří se snažili zadržet smích, jiní jen zalapali po dechu.

A on… on se smál. Nahlas, od srdce. Připadalo mu to vtipné.

Mně — ne. Mně to bolelo a bylo mi to líto.

Na tento den jsem se připravovala měsíce. Šaty stály téměř půlroční plat. Make-up, účes — všechno bylo dovedeno k dokonalosti. Snila jsem, že si ten den zapamatuji jako pohádku. A teď jsem stála v ledové vodě, promočená, zmatená a ponížená.

Vystoupila jsem z fontány, třesoucí se, mokrá na kost. Slzy se mi míchaly s kapkami vody na tvářích. Manžel se stále smál a něco říkal kamarádům, jako „no nebylo to super?“.

Ale mně do smíchu nebylo.

A tehdy jsem to nevydržela a udělala něco, čeho vůbec nelituji. Svojí historii dopisuji v prvním komentáři a doufám v vaši podporu. 😢😢 Pokračování v prvním komentáři 👇👇

Přišla jsem k němu pomalu, dívala jsem se přímo do jeho veselých očí.

— Aha, tobě to připadá vtipné?

A hodila jsem po něm zbytek svatebního dortu. Hosté zalapali po dechu.

Zmlkl.

— Teď, když jsi ponížený stejně jako já — jsme si kvit.

— Děkuji, že jsi mi ukázal svou pravou tvář hned první den. Teď nemusím promarnit život tím, že budu zjišťovat, kdo vlastně jsi.

Rozvod bude už zítra.