V klidné ulici poblíž parku si kolemjdoucí všimli podivné scény: na kraji chodníku pobíhal německý ovčák. Nešlo o obyčejné štěkání – jeho hlas byl naléhavý, bolestivý, jako by volal o pomoc.

Pes očichával kovový poklop, chvílemi strnulý, jindy se prudce vrhal na stranu, pak se zase vracel na místo. Občas škrábal packami po víku, skákal na něj a pak začal výt. Jeho neklid byl natolik zřetelný, že to rozhodně nepůsobilo jako běžné chování toulavého psa.

Zpočátku tomu kolemjdoucí nepřikládali význam.

Německý ovčák štěkal na kovový poklop uprostřed ulice: kolemjdoucí byli v šoku, když uviděli, co se skrývá uvnitř

— Asi tam našel jídlo, — říkali někteří.

— Nebo tam cítí myš, — hádali jiní.

Ale pes neustupoval. Znovu a znovu se vracel k poklopu, běhal v kruhu, hlasitě štěkal a díval se na lidi — přímo, prosebně.

Nakonec to jeden muž nevydržel. Přistoupil blíž, naklonil se nad poklop a posvítil si dovnitř baterkou. A v tu chvíli mu zbledl obličej. Nečekal, že v poklopu najde něco takového…

— Je tam štěně… — vydechl.

Ostatní se přiblížili a nahlédli dovnitř. Uvnitř kalné vody, mezi špínou a zbytky odpadků, leželo maličké štěně. Bylo sotva při vědomí – třáslo se, tiše kňučelo a jedna packa byla nepřirozeně vytočená. Byl to děsivý pohled.

— Tady by zemřelo… — pronesl někdo tiše.

Někdo slezl dolů, opatrně štěně vytáhl a zabalil ho do bundy. Odnesli ho do nejbližší veterinární kliniky.

A teprve tehdy se ovčák uklidnil. Sedl si vedle, zamával ocasem, jako by se ujistil, že už je všechno v pořádku. Už nejevil známky neklidu a nesnažil se nikoho následovat.

— To nebylo jeho štěně, — poznamenal někdo. — Jen… prostě nedokázal odejít.

Pes ještě chvíli poseděl u poklopu, pak vstal a odešel — tiše, klidně, jako by splnil svou povinnost.

Taková zázračná stvoření jsou zvířata.