Slavik se vracel domů po náročné směně. Ulice se tavila pod sluncem: vedro bylo nesnesitelné, nejméně třicet stupňů. Lidé jako by zmizeli — schovávali se doma, v podchodech, pod vzácnými stromy. Vzduch se chvěl, asfalt sálal horkem do nohou.
Zabočil na známou stezku kolem starého supermarketu a náhle se zastavil. Prudce. Ne proto, že byl unavený nebo někoho spatřil. Ne. Jako by ho něco sevřelo zevnitř. Pláč. Dětský.
Muž zachránil dítě z uzamčeného auta rozbitím okna, ale místo vděku matka dítěte zavolala policii – a tady je, co se stalo dál
Ztuhl. Srdce mu bušilo. Otočil se — parkoviště. Téměř prázdné. A tam, ve stínu pod uschlým stromem — auto. Drahý zahraniční vůz. Okna zatmavená. Zvuk vycházel právě odtamtud.
Pomalu se přiblížil. Každý krok ho tížil na hrudi. Zamlžená okna. A uvnitř… ano, tam bylo dítě. Chlapeček. Asi rok starý, ne víc. Tváře rudé, oči napůl zavřené, rty popraskané žízní.
Zkusil otevřít dveře. Zamčeno. Oběhl auto — stejné.
— Haló! POMOC! — zakřičel. Nikdo nepřišel.
A pak uviděl kámen u obrubníku. V hlavě mu znělo: „To se nesmí. To je trestný čin.“ Ale znovu pohlédl na dítě. Slavik popadl kámen a udeřil do skla.
Muž zachránil dítě z uzamčeného auta rozbitím okna, ale místo vděku matka dítěte zavolala policii – a tady je, co se stalo dál
Vystřelilo ven horko. Otevřel dveře, rozepnul pás. Vzal chlapce do náruče — téměř nedýchal. A rozběhl se. Poliklinika byla dvě ulice daleko. Nohy necítil, jen běžel. Dveře se syčením otevřely.
— POMOZTE! — vykřikl.
Přiběhla zdravotní sestra.
— Dítě… v autě… horko… on… — sotva to ze sebe dostal.
Dítě odnesli. Řekli mu: přišel právě včas.
Za patnáct minut přišla na oddělení žena. Vběhla dovnitř, uviděla Slavika a — místo vděku — vybuchla:
— Ty jsi MI ROZBIL auto?! Zbláznil ses?! Já JSEM NAPSALA číslo na čelní sklo! Byla jsem jen na minutku v obchodě!
Slavik neodpověděl. Jen mlčel a díval se na ni, jako by stále nemohl uvěřit. Minutu? V takovém vedru?
— Zaplatíš opravu! Volám policii! — vykřikla a sáhla po telefonu.
Když přijela policie, stalo se něco velmi nečekaného…
Muž zachránil dítě z uzamčeného auta rozbitím okna, ale místo vděku matka dítěte zavolala policii – a tady je, co se stalo dál
Policie přijela rychle. Jeden policista — malý, statný, s přesnými pohyby. Vyslechl Slavika. Všechno. Od začátku do konce. A přikývl. Pak se pomalu otočil k ženě.
— Nechala jste batole v autě při teplotě přes třicet stupňů, se zavřenými okny? — zeptal se suše.
— Vždyť jsem říkala, jen na minutku…
— Hrozí vám odebrání rodičovských práv, — přerušil ji chladně. — A také trestní odpovědnost za ohrožení života dítěte.
Žena zbledla.
— A ty, chlapče, jsi udělal správnou věc. Rychle jsi reagoval, zachránil jsi dítěti život. Jen je škoda, že má tak nevděčné rodiče. Už si ani nejsem jistý, jestli to byla náhoda. Potřebujeme víc hrdinů jako ty!
Slavik stál vedle. Ruce se mu stále třásly. Nechtěl nic — žádný trest pro ni, žádnou chválu pro sebe. Jen udělal to, co bylo správné.
Myslíte si, že ten chlapec jednal správně?