Byl to den jako každý jiný letní den. Pláž zněla smíchem, dětským křikem, vůní opalovacího krému a slaným dechem moře. Slunce zářilo vysoko na nebi, písek pálil do bosých chodidel a vlny líně narážely na břeh. Rodiny odpočívaly pod slunečníky, přátelé se dohadovali, kdo půjde pro další zmrzlinu, a děti kopaly kanálky nebo stavěly hrady z mokrého písku. Všechno působilo obyčejně a předvídatelně.

Mezi koupajícími byl i jeden vysoký muž ve čtyřicítce, oblečený v lehké košili a kraťasech. Na rameni nesl tašku s ručníkem a lahví vody, a v druhé ruce držel vodítko. Vedle něj kráčel statný kříženec se zlatohnědou krátkou srstí a černým obojkem. Pes si procházku užíval — očichával písek, pozoroval lidi a vesele vrtěl ocasem.

A pak se všechno najednou změnilo.

Pes náhle ztuhl, jako by něco ucítil. Jeho pohled se upřel na velkou hromadu písku o něco dál. Ta byla nejspíš narychlo navršena dětmi, které pak odběhly do vody. Dřív než muž stačil zareagovat, pes se rozběhl. Vodítko mu vyklouzlo z ruky a zvíře se vrhlo přímo ke kupce.

Zpočátku to vypadalo jako hra. Pes obcházel hromadu, štěkal a vrčel, pak začal zuřivě hrabat. Písek létal na všechny strany a dopadal na nohy kolemjdoucích. Několik lidí se zastavilo, aby sledovalo podivné chování. Muž přiběhl a snažil se ho odtáhnout, ale pes jako by nikoho nevnímal — neúnavně dál hrabal stále hlouběji.

„Co ti je?“ zamumlal muž, když se ho snažil chytit za obojek.

Právě v tom okamžiku se z písku něco tmavého objevilo. Nejdřív si myslel, že jde o odpad — starou tašku, ručník nebo hračku. Ale pes to vytáhl celé a všichni kolem ztuhli.

Byla to malá, ošoupaná kožená taštička. Zip byl rozbitý, materiál nasáklý a ztmavlý. Pes vrčel, očichával ji a pak ji packou trochu otevřel. Uvnitř se zablesklo něco kovového.

Muž se sklonil, s třesoucíma se rukama, a uviděl staré, zrezivělé náboje, několik vybledlých fotografií a malý křížek na řetízku. Fotografie byly černobílé, zobrazovaly lidi ve vojenských uniformách a na zadní straně jedné z nich byl sotva čitelný datum — 1943.

Kolem hromady se už shromáždil dav. Někteří vytahovali telefony a začali natáčet, jiní si mezi sebou šeptali a snažili se uhodnout, co to znamená. Muž opatrně taštičku zavřel, odstoupil několik kroků a zavolal policii.

„Haló… myslím, že jsme našli něco nebezpečného,“ řekl napjatým hlasem.

Za chvíli dorazilo vozidlo s rozsvícenými majáky. Policisté místo ohradili a požádali lidi, aby ustoupili. Jeden z nich taštičku opatrně převzal v rukavicích, podíval se na kolegu a tiše mu něco řekl — z čehož mužovi přeběhl mráz po zádech.

Ukázalo se, že nález možná pochází z dávného vojenského úkrytu. Odborníci předpokládali, že předměty patřily někomu, kdo je během války narychlo ukryl. Proč právě tady a proč se objevily až teď — zůstalo záhadou.

Pláž, která před chvílí zněla smíchem a hlasy, náhle ztichla. Lidé se rozcházeli, tiše si něco říkali a někteří rodiče rychle odváděli své děti. Jen pes, nevědomý hrdina dne, seděl vedle svého pána, spokojeně oddechoval a díval se na moře, jako by se nic nestalo.

Ale pro ty, kteří byli svědky této scény, to byl moment, na který nikdy nezapomenou — důkaz, že i ten nejobyčejnější den může skrývat děsivé tajemství, zakopané pod pískem.