Šedé ráno. Jemný déšť líně padal a stékal po chladných mramorových náhrobcích. Hustá mlha se vznášela nad hřbitovem, pohlcovala zvuky i barvy, zanechávala jen vůni vlhké země a kamene. Podél prázdné cesty ležely čerstvé věnce a hromádky měkké půdy – známky nedávných pohřbů.

V odlehlém rohu klečel chlapec – hubený, sotva sedmiletý. Měl na sobě obnošenou bundu, kolena od bláta a tváře zbrázděné slzami. Objímal náhrobek, jako by to byla živá bytost, tvář přitisknutou ke studenému kameni, šeptal něco, co slyšela jen země pod ním.

Rty se mu chvěly, ramena se mu otřásala tichým vzlykáním. Zdálo se, že mluví se zemí, jako by čekal odpověď. Žádný křik, žádné zoufalé volání – jen těžká, hluchá bolest.

Na druhé straně hřbitova kráčel muž v tmavém obleku k hrobu své manželky. Vyčerpaný výraz, prázdný pohled – pohřbil ji nedávno. Každý krok byl obtížný. Pak však spatřil chlapce. Něco ho zabolelo u srdce; bylo zvláštní vidět tu dítě – samo, v takovém počasí.

Váhal, ale nakonec k němu přistoupil.
— Je mi to líto… — řekl tiše. — Je to… tvá maminka?

Chlapec neodpověděl. Jen pevněji objal náhrobek.
— Vím, jak to bolí, — muž si klekl a položil mu ruku na rameno. — Ztratit někoho, koho miluješ… to je téměř k neunesení. Ale nejsi sám, že ne? Máš někoho, kdo se o tebe stará?

Chlapec pomalu zvedl pohled. Oči měl zarudlé, plné strachu a zoufalství. Dlouho mlčel, pak zašeptal:
— Pane… moje maminka je naživu.

Muž zamrkal, myslel si, že se přeslechl.
— Co jsi to řekl?

— Pohřbili ji včera… ale nebyla mrtvá. Já… slyšel jsem, jak klepe. Včera večer, doma, jsem slyšel údery přicházející ze země. Křičel jsem, volal… ale nikdo mi nevěřil. Řekli, že si vymýšlím. — Hlas se mu zlomil. — Prosím… pomozte mi.

V muži něco ztuhlo. Každá buňka v jeho těle chtěla ta slova odmítnout – byla nemožná… nebo snad ne? Vzpomněl si na tupý zvuk hlíny dopadající na víko rakve své manželky. Vzpomněl si na noční můru, ve které ho volala.

— Kde je tvoje maminka pohřbená? — zeptal se třesoucím se hlasem.

Chlapec ukázal na čerstvý hrob o pár metrů dál. Půda ještě měkká, věnce mokré od deště. Muž se tam podíval a srdce se mu sevřelo. Rozum mu říkal, že je to šílenství, ale v očích dítěte zářila syrová, zoufalá prosba, která ho přiměla jednat.

Vytáhl telefon, ale ruce se mu třásly. Zavolat policii? Pohřební službu? Nebo… vzít lopatu a začít kopat sám? Každá sekunda působila jako kradená. Jediná myšlenka mu zněla v hlavě: pokud je to pravda, každé zpoždění ji může zabít.

Déšť zesílil, proměnil půdu v lepivé bláto. Muž si sundal sako, hodil ho na mokrou trávu a vydal se ke hrobu. Už nemyslel na to, co když je to jen dětská fantazie. V něm hořel jediný pud – zachránit ji, než bude pozdě.

Za ním kráčel chlapec tiše, se sevřenými pěstmi. V očích mu jiskřila naděje, ale i strach, že to nestihnou včas.

Co se stalo potom, zůstává tajemstvím pro všechny, kdo ten den nebyli na hřbitově. Někteří tvrdili, že slyšeli tlumené klepání a zadušené výkřiky zpod země. Jiní říkali, že muž s dítětem prostě padli spolu na promočenou zem, objímali se v zoufalství.

Ale jedno je jisté: ten den změnil oba. Chlapec už nikdy nebyl stejný. A muž… nikdy nezapomněl, jak chladná země dokáže skrývat živý, zoufalý šepot.