Pohřeb má být posledním rozloučením. Ale pro Anu se ten den stal začátkem noční můry, která změnila všechno, co si myslela, že ví o životě a smrti.

Síň byla naplněna těžkým tichem, přerušovaným jen tlumenými vzdechy a šustěním oblečení. Vůně lilií se mísila s jemným aroma vosku ze zapálených svíček. Lidé přistupovali jeden po druhém, aby se rozloučili s mladou ženou, která se ještě včera smála a plánovala budoucnost — a nyní ležela nehybně, přikrytá bílým rubášem.

Ana stála u rakve, sotva se držela na nohou. Její srdce svíraly chladné, nemilosrdné drápy bolesti. Lékaři hovořili o vzácném zánětu mozku a vysvětlovali, že šance na záchranu byly téměř nulové. Ale může mateřské srdce přijmout takový rozsudek?

Když přišla její řada, Ana uchopila chladné okraje rakve. Se chvějícími se rty a očima plnými slz zašeptala:
— Nemůžu bez tebe… slyšíš? Nemůžu…

Sklonila se, aby naposledy políbila studené čelo své dcery — a tehdy si všimla něčeho, co jí ztuhlo krev v žilách. Téměř nepatrné mrknutí víčka. Tak slabé, že by ho každý jiný připsal hře světla. Ale Ana věděla, že se nemýlí — znovu viděla, jak se řasy lehce pohnuly.

Srdce jí prudce zabouchalo a projela jí bolest. Výkřik se jí zasekl v krku. Podívala se na manžela, na kněze, ale slova jí nešla z úst. Měla jen jednu myšlenku — ujistit se, že to není iluze. Jemně se dotkla dceřiny tváře… a ucítila — ne studený kámen, ale slabý, téměř neznatelný závan tepla.

— Ona žije! — vykřikla, ale místo radosti se síní rozšířil šepot nedůvěry. Několik lidí se rozběhlo k rakvi, někdo zavolal lékaře, jiní se snažili Anu uklidnit, v domnění, že žalem zešílela.

Po několika minutách se dveře rozletěly a dovnitř vběhl záchranář, stále v bundě. Sklonil se nad tělo, zkontroloval puls a jeho tvář zbledla.
— Okamžitě na JIP! — zakřičel, a asistenti rychle připravili nosítka.

Davu se rozestoupil. Někdo se pokřižoval, jiní šeptali: „Zázrak.“ Ale pro Anu to nebyl zázrak — byl to druhý život, vyrvaný smrti jejím vlastním rukama.

Později lékaři vysvětlí, že šlo o výjimečně vzácný případ hluboké katalepsie, kdy tělo napodobuje smrt. Ale pro matku ta slova nic neznamenala. Věděla jen jedno — kdyby se nerozhodla dát ten poslední polibek, kdyby se jen na okamžik otočila, rakev by už byla zavřená…

Nyní Ana nemohla spustit oči ze své dcery, která ležela na nemocničním lůžku s hrudí, jež se pomalu zvedala a klesala. Slzy jí tekly po tváři, ale byly plné vděčnosti, ne zoufalství.

A všichni, kdo byli svědky toho dne, si navždy zapamatují okamžik, kdy smrt už natáhla svou ruku — ale mateřská láska dokázala povolit její stisk. Okamžik, kdy se nemožné stalo skutečností.