Byl to úplně obyčejný den v městské nemocnici. V příjmovém oddělení tiše hučela klimatizace, zdravotní sestry zapisovaly nové pacienty, v chodbách si lékaři tiše povídali a po pokojích pomalu kapaly infuze.
Hlavní sestra zrovna kontrolovala knihu s ordinacemi, když se najednou z konce chodby ozvalo rychlé ťukání psích drápů o dlažbu.
Zpoza rohu, jako by se zjevil odnikud, se objevil pes — velký, rezavo-hnědý. Běžel sebevědomě, jako by přesně věděl, kam míří. V tlamě držel černý sáček, pevně zavázaný nahoře.
Sestra okamžitě zvedla hlavu a zvolala:
— Co tu dělá pes?! Vždyť to je nehygienické! Okamžitě ho odveďte!
Dva lékaři, chirurg a službu konající sestra, zaslechli její křik a rozběhli se za psem. Ale byl rychlejší — proběhl kolem nich, ignoroval pacienty i překvapené pohledy, a dál pelášil dlouhou nemocniční chodbou.
Pacienti vyhlíželi z pokojů, někdo se smál, někdo nechápavě komentoval situaci, ale pes si jich nevšímal.
Náhle se zastavil u dveří s červeným nápisem. Černý sáček mu vypadl z tlamy na podlahu. Začal žalostně kňučet a pak přešel do hlasitého, pronikavého štěkotu. Zvedl se na zadní nohy a předními začal škrábat na dveře, jako by prosil, aby ho pustili dovnitř.
Lékaři ho konečně dohonili — a právě v tu chvíli pochopili, proč se pes chová tak podivně a proč běžel po nemocnici 😢😢
Zadýchaná sestra si přisedla a opatrně sáček zvedla. Když rozvázala uzel, všichni ztichli: uvnitř leželo malinké štěně, sotva dýchající, s nožkou vytočenou do nepřirozeného úhlu. Na srsti byly stopy krve.
— On… on ho sem přinesl pro pomoc, — řekl tiše chirurg.
Později se ukázalo, že štěně srazilo auto poblíž nemocnice. Pes, zřejmě jeho matka, nějak pochopil, že právě tady by mohli malému pomoci.
Lékaři museli improvizovat — žádný veterinární operační sál nemocnice samozřejmě neměla. Ale soucitný chirurg a další dva zdravotníci našli potřebné nástroje a ošetřili zranění. Štěněti dali dlahu a injekci.
Celý personál byl ohromen tím, jak inteligentně a rozhodně se pes choval. Zatímco lékaři pracovali, seděl u dveří, tiše kňučel a nespouštěl oči ze svého malého přítele.
Když operace skončila a štěně přinesli zpět, pes mu jemně olízl čumáček a pak si položil hlavu vedle něj, jako by ho chtěl uklidnit.