Stál vedle černého sedanu, vzlykal tak silně, že se celé jeho tělíčko třáslo. Bos, krk spálený od slunce, a malými prsty svíral kliku dveří, jako by doufal, že se auto otevře, když bude dost silně plakat.
Rozhlédl jsem se po parkovišti. Nikdo neběžel. Nikdo nevolal dítě.
Dřepl jsem si vedle něj.
„Hej, kamaráde, kde máš maminku nebo tatínka?“
Začal brečet ještě víc.
„Chci zpátky dovnitř!“
„Dovnitř kam?“ zeptal jsem se jemně.
Ukázal na auto.
„Do filmu! Chci zpátky do filmu!“
Napadlo mě, že možná mluví o kině, které bylo o kus dál v obchodní galerii. Zkusil jsem otevřít dveře auta – zamčeno. Uvnitř nic: žádná dětská sedačka, žádné hračky. Jen prázdnota.
Vzal jsem ho do náruče a šel směrem ke kinu, ptal jsem se ho, jestli přišel s někým. Pomalu přikývl.
„S mým druhým tátou.“
Zastavil jsem se.
„Tvým druhým tátou?“
Opět přikývl.
„Ten, co nemluví pusou.“
Než jsem stihl položit další otázku, přijel pracovník ochranky v malé vozítku. Vysvětlil jsem mu situaci.
Prošli jsme s chlapečkem celý areál – jídelní zónu, dětské hřiště, bezpečnostní stanoviště. Každý rodič, kterého jsme potkali, říkal totéž:
„Promiňte, to není moje dítě.“
Nakonec personál zkontroloval bezpečnostní kamery.
A tehdy… se všechno změnilo.
Nikdo ho tam nepřivedl.
Nikdo s ním nepřišel.
On se tam prostě… objevil.
Na jednom záběru nic.
Na dalším – stál tam, bosý, vedle černého auta.
Pak strážník ukázal na obrazovku:
„Počkejte… podívejte se na jeho stín.“
Naklonil jsem se blíž.
Stín malého chlapce… držel někoho za ruku.
Zůstal jsem ztuhlý. Na záznamu se chlapec díval přímo do kamery, ale jeho stín… ten vypadal jako živý. Táhl se za ním, mnohem větší, než by měl být v tu denní dobu. A držel neviditelnou postavu za ruku.
Strážník se pomalu odsunul na židli, celý bledý.
„To je jen chyba obrazu, co myslíte?“ zašeptal jsem, aniž bych tomu sám věřil.
Neodpověděl.
Malý chlapec sledoval obrazovku klidně, jako by to už dávno věděl.
„Vrátil se,“ řekl prostě.
„Kdo, kamaráde?“
Zvedl ke mně oči.
„Můj druhý táta.“
Natáhl ruku k obrazovce, dotkl se pixelovaného obličeje svého dvojníka.
Pak se otočil směrem ke dveřím místnosti s kamerami.
A v tu chvíli… světlo zakolísalo.
Na pár vteřin se vypnula klimatizace, zářivky zablikaly. A v tom téměř úplném tichu zaznělo skřípění kovu z chodby.
Chlapec se usmál.
„Našel mě.“
Strážník i já jsme vyskočili.
„Počkej, počkej! Nemůžeš jen tak…“
Ale dítě už opouštělo místnost, bosé, klidné, jako by šlo po neviditelné niti, kterou my jsme neviděli.
Běžel jsem za ním, vyděšený, ale v chodbě… po něm nebylo ani stopy.
Jen ten černý sedan. Stál na místě, kam byl přístup zakázán, motor ještě teplý. A tentokrát… byly dveře pootevřené.
Strážník zůstal stát vzadu, otřesený. Já jsem se přiblížil.
Na sedadle spolujezdce: malá dětská botička. Jen jedna.
A co bylo ještě podivnější – vnitřní strana skla byla pokrytá malými otisky rukou. Ale v autě nikdo nebyl.
Pomalu jsem ustoupil.
Strážník zavolal policii. Ale když dorazili, auto bylo pryč. A žádná kamera ho nezachytila, jak odjíždí.
Malý chlapec už nikdy nebyl nalezen.
Ale někdy, na některých parkovištích… lidé přísahají, že slyšeli tlumený dětský pláč… a viděli stín, jak podává ruku jinému, menšímu.